Předesílám, že nejsem právník, nemám na věci žádný zájem, ale po vzoru pana Lake jsem hledal chytrosti na internetu a začal jsem tím, jaké jsou metody výkladu práva. Jestliže si přečtu text paragrafu a nenajdu tam očekávanou větu „dluhy související se správou domu a pozemku přejdou na nabyvatele jednotky“, pak asi začnu hledat, zda to zákonodárce neupravil v nějakém jiném paragrafu. Brzy zjistím, že hledání je marné. Jak z toho ven ? §1186 se zabývá tím, že dává nabyvateli jistotu, jaké dluhy na něj přešly a také tím, aby osoba odpovědná za správu domu nijak neutrpěla, když dluhy přejdou na nabyvatele. Závěr, že dluhy přejdou je tak nějak v logice věci. Závěr, že dluhy nepřejdou nějak logiku postrádá. Právní věda se kupodivu také řídí logikou a Wikipedie mluví o těchto argumentech právní logiky:

· argumentum a contrario (důkaz z opaku) – vylučuje platnost nějaké domněnky, jestliže platí domněnka opačná,

· argumentum per eliminationem (důkaz vyloučením) – platí-li něco pouze pro určitý prvek množiny, neplatí to pro zbytek prvků této množiny,

· argumentum per analogiam nebo také agumentum a simili (důkaz podobnosti) – platí-li něco pro určitou skutečnost, platí to jistě i pro skutečnost skutkově podobnou (zde lze již hovořit o použití analogie v právu),

· argumentum a fortiori (důkaz silou, významem) – rozlišuje se na a minori ad maius (od menšího k většímu, tzn. platí-li něco pro méně významnou skutečnost, pak to jistě platí i pro skutečnost významnější) a na a maiori ad minus (od většího k menšímu, tzn. naopak platí-li něco pro významnější skutečnost, pak to jistě platí i pro skutečnost méně významnou),

· reductio ad absurdum – pokud nějakou domněnku dovedeme do extrému a uvidíme, že výsledek by byl zcela absurdní, pak taková domněnka nemůže obstát,

· argumentum a silentio legis – jestliže určitá skutečnost není právem upravena, pak pro subjekty soukromého práva platí základní právní zásada, že co není zákonem zakázáno, je povoleno, a naopak pro státní orgány, že nemají v dané věci pravomoc.

Pokud použijeme domněnku pana Lake, že dluhy nepřechází, pak dluhy zůstaly vlastníkovi a povinnost informovat nabyvatele o těchto dluzích nemá věcný důvod. Podobně je to s ošetřením ručení za úhradu dluhů které přešly, když vlastně žádné nepřešly. Pokud by zákonodárce měl na mysli převzetí dluhu, musela by znít formulace jinak. Tedy podle pravidla reductio ad absurdum je tvrzení, že dluhy nepřejdou absurdní a lze tedy dovodit onu v zákoně chybějící větu, že dluhy přejdou.