Právníku-teoretiku,
nikoliv, opak jste neprokázal. Pokud si chcete i nadále vymýšlet jako baron
Prášil, je to Vaše volba. Samozřejmě, že existuje judikatura pro tento
případ. Citoval jsem ji vícekrát. Namátkou:
| Rozsudek Nejvyššího soudu 242/2009 "Uvedený problém judikatura dosud neřešila a v odborné literatuře jsou vyslovovány protichůdné názory. V díle. Fiala, J., Novotný, M., Oehm, J., Horák, T. Zákon o vlastnictví bytů. Komentář. 3. vydání. Praha: C. H. Beck, 2005, se uvádí: Na místě bude spíše restriktivní výklad, aby nabyvatel byl zavázán spíš méně než více. Zejména je nutno vyloučit přechod splatných dluhů nabyvatele jednotky vůči společenství, ledaže by došlo k jejich převzetí podle § 531 obč. zák. . Z tohoto názoru vyšel i odvolací soud, který myšlenky uvedené v komentáři opakuje. Podobně uvažoval i soud prvního stupně. Ten navíc odkázal i na § 13 zákona o vlastnictví bytů a na práva a povinnosti tam uvedená a konstatoval, že těmito právy (tedy právy, která přecházejí na nabyvatele) jsou míněna zejména práva věcná, případně povinnosti, které se výslovně váží k vlastnictví jednotky a bez nichž by nemohla samostatně existovat (např. povinnost umožnit vstup, instalaci měřících zařízení apod.). Soud sdílí názor části odborné veřejnosti, že při výkladu této otázky je nutno posupovat restriktivně a vycházet z toho, že takto přecházejí pouze ta práva a povinnosti, která jsou přímo a těsně spjata s vlastnictvím, tedy zejména věcná práva, případně jiná práva či povinnosti, které není možno samostatně nabýt či pozbýt. Takovým závazkem však není závazek k náhradě nákladů rekonstrukce domu, mající obligační povahu, kde povinným subjektem je vlastník, který tuto rekonstrukci odsouhlasil. |
Zde je výslovně uvedeno, která práva a závazky přecházejí na nabyvatele jednotky. A je zde výslovně uveden příklad závazku, který zcela jistě nepřechází: závazek k náhradě nákladů rekonstrukce domu. Přečtěte si to asi tak desetkrát, to by mohlo postačovat.
Je třeba podotknout, že úvodní povzdech senátu nad neexistencí judikatury a nejednotností literatury se vztahuje k době minulé: k prosinci roku 2010. Tehdy tomu skutečně bylo tak. Dnes ovšem jsme o tři roky dál a k dispozici jsou i další judikáty, které jsem už dříve zmínil a citoval:
- výrok Okresního soudu v Přerově sp. zn. 11 C 58/2010,
- rozsudek Nejvyššího soudu 22 Cdo 242/2009 ze dne 8. 12. 2010,
- nález Ústavního soudu I.ÚS 2926/10 ze dne 19. 1. 2011,
- rozsudek Nejvyššího soudu 28 Cdo 4131/2011 ze dne 13. 6. 2012
- rozsudek Nejvyššího soudu 22 Cdo 216/2011, ze dne 24.1.2013.
Možná jsou i další. Nemám čas je hledat, ostatně jsou v souladu s právní úpravou. Judikátů je tedy dost. Z jednoho z nich Vám ještě ocituji (a záměrně neuvádím ze kterého rozsudku citát je):
| „Nárok na zaplacení bezdůvodného obohacení je nárokem
závazkovým (obligačním), který směřuje vůči osobě, není tedy vázán
na spoluvlastnický podíl (nejde o nárok věcně právní). Účastníci právního vztahu nejsou vymezení tím, že jsou vlastníky podílu i poté, kdy k vynaložení nákladu na věc došlo. To tedy znamená, že [povinnost hradit] nepřechází na nabyvatele podílu (nejde-li o případ universální sukcese), dlužníkem je ten, kdo se takto (…) obohatil, věřitelem je ten, kdo náklad ve prospěch jiného vynaložil. Nemůže tedy – vyjma případů universální sukcese, případného převzetí dluhu – být dlužníkem někdo, kdo nebyl spoluvlastníkem věci v době, kdy k vynaložení nákladu došlo.“ |
Tento citát jsem neoznačil, abych Vás přiměl přečíst si tyto judikáty. Bez jejich znalosti a bez znalosti ZoVB se nikam nedostanete. Místní neználci Vám ovšem budou za nesmysly tleskat a udělovat plusy. Tak to bývá …
lake
Poslední komentáře