K otázce nepřípustné retroaktivity se Ústavní soud vyjadřoval v řadě svých rozhodnutí (Pl. ÚS 17/11,vydán jako předpis č. 220/2012 Sb.). Dále např. nález Pl. ÚS 21/96. V posledně uvedeném nálezu Ústavní soud konstatoval obecně zákaz pravé retroaktivity právních norem; tento zákaz pravé retroaktivity patří k základním principům vymezujícím kategorii právního státu.

Snaha udělat ze SVJ(2000) retroaktivně SVJ(2012) je protiústavním pokusem o nastolení pravé retroaktivity. O právnické osobě vzniklé podle ZoVB se tvrdí, že je totožná s právnickou osobou, která má v budoucnu vznikat podle odlišného právního předpisu. To mi hlava nebere: ti kdo to tvrdí, opravdu mají diplom z právnické fakulty? A mají to v hlavě v pořádku?

Dále cituji z nálezu Ústavního soudu Pl. ÚS 21/96, který byl pro svou zásadní důležitost publikován ve Sbírce zákonů jako předpis č. 63/1997 Sb. a stal se tak celostátně platným a závazným pro všechny.

K základním principům vymezujícím kategorii právního státu patří princip ochrany důvěry občanů v právo a s tím související princip zákazu zpětné účinnosti právních norem. (…)

Z řady definic za autoritativní lze považovat definici E. Tilsche, jenž pravou a nepravou retroaktivitu vymezoval následovně: „Pravé zpětné působení nového zákona jest tu jen tehdy, když působí i pro dobu minulou… Nepravé zpětné působení… tu jest, když nový zákon nařizuje, že ho má být užito i na staré právní poměry již založené, ale teprve od doby, kdy počíná působnost nového zákona, anebo od doby ještě pozdější.“ (E. Tilsch, Občanské právo. Obecná část, Praha 1925, s. 75 – 78.)

V souvislosti s analýzou principu retroaktivity je dále nutné zabývat se otázkou možných výjimek z nepřípustnosti retroaktivity právních norem. Je přitom nezbytné rozlišovat posuzování nepřípustnosti pravé a nepravé retroaktivity.

U retroaktivity pravé platí zásada obecné nepřípustnosti, ze které existují striktně omezené výjimky přípustnosti, u retroaktivity nepravé platí naopak zásada obecné přípustnosti, ze které existují výjimky její nepřípustnosti.

Pravou retroaktivitu „lze ospravedlniti nanejvýše tam, kde právní povinnost pro minulost stanovená již dříve alespoň jako mravní povinnost byla pociťována“. (A. Procházka, Retroaktivita zákonů. In: Slovník veřejného práva. Sv. III, Brno 1934, s. 800.) (…) Obdobný názor nacházíme i v současné právní teorii: „Obecně platí, že od zásady zákazu retroaktivity se lze odchýlit zcela výjimečně, a to výslovným pozitivním ustanovením.“ (…).

Kritériem přípustnosti výjimek z principu zákazu pravé retroaktivity je legislativní zásada „ochrany oprávněné důvěry v stálost právního řádu“. (A. Procházka, Základy práva intertemporálního, Brno 1928, s. 111.) O oprávněné důvěře nelze uvažovat za předpokladu, když právní subjekt s retroaktivní regulací musí, resp. musel počítat. Příkladem takovéto situace je působení právní normy stojící v příkrém rozporu se zásadními, obecně uznanými principy humanity a morálky (…).

Problematiky zákazu zpětné účinnosti se ve své judikatuře dotkl Ústavní soud České a Slovenské Federativní Republiky v nálezu sp. zn. Pl. ÚS 78/92 (Sbírka usnesení a nálezů ÚS, 1992, č. 16) i Ústavní soud České republiky, a to v nálezu sp. zn. IV. ÚS 215/94 (Sbírka nálezů a usnesení ÚS, 3, 227n).

V prvním z uvedených nálezů Ústavní soud České a Slovenské Federativní Republiky konstatoval, že principy právního státu vyžadují u každého možného případu retroaktivity jeho výslovné vyjádření v ústavě nebo v zákoně s cílem vyloučit možnost retroaktivní interpretace zákona a zároveň vyžadují v zákoně vyřešit s retroaktivitou spjaté důsledky tak, aby nabytá práva byla řádně chráněna.

Nepřípustnost retroaktivity, resp. retroaktivního výkladu zdůraznil v druhém z uvedených rozhodnutí i Ústavní soud České republiky: „Ke znakům právního státu neoddělitelně patří princip právní jistoty a ochrany důvěry občana v právo. Tento postup zahrnuje zákaz retroaktivity právních norem, resp. jejich retroaktivního výkladu.“

------------------------------------------------------------------------------

• A moje poznámka na závěr:
Podle prasečího výkladu práva, který nyní podávají smečky prasečích vykladačů NOZ, je vše údajně jinak: právnická osoba SVJ(2000) má být podle mínění prasátek násilím přemalována na růžovo a označena za právnickou osobu SVJ(2012).
Absurdnost takové myšlenky nikomu nevadí. Absence výslovných přechodových ustanovení v NOZ nikomu nevadí, ani profesoru Eliášovi.
Prý se to překlene „výkladem“. Nikoliv: muselo by dojít k zákonnému vyvlastnění majetku milionů iosob a k jeho převedení pod jednotky(2012) podle NOZ. Ale to je z ústavního hlediska nemožné, milá prasátka. Vraťte se rýt do hnoje a nesnažte se občanům tvrdit, že vykládate právo.

lake