IV ÚS 1990/18 z 8.1.2019

Ústavní soud rozhodl v senátě složeném z předsedy Jaromíra Jirsy a soudců Jana Filipa a Jana Musila (soudce zpravodaje) ve věci ústavní stížnosti Společenství vlastníků pro dům X, zastoupeného Mgr. Hanou Zabadalovou, advokátkou se sídlem Vrchlického 2541/19, Hodonín, proti rozsudku Krajského soudu v Brně ze dne 22. března 2018 č. j. 38 Co 40/2017–136, za účasti Krajského soudu v Brně, jako účastníka řízení a 1. Okresního soudu v Hodoníně a 2. Ladislava Stahaly, jako vedlejších účastníků řízení, takto:

Ústavní stížnost se odmítá.

Odůvodnění:

I.

Stěžovatel (dále rovněž „žalobce“) se podanou ústavní stížností domáhá zrušení rozsudku odvolacího soudu s poukazem na údajné porušení jeho ústavně zaručených práv, a to práva vlastnit majetek (čl. 11 Listiny základních práv a svobod, dále jen „Listina“), práva na spravedlivý proces a na soudní ochranu (čl. 36, resp. čl. 36 odst. 1 Listiny) a práva na přístup k soudu (čl. 36 odst. 2 Listiny) a čl. 90 Ústavy České republiky (dále jen „Ústava“).

II.

Z obsahu ústavní stížnosti a k ní připojených listin a z obsahu napadených rozhodnutí se zjišťuje:

U Okresního soudu v Hodoníně (dále jen „okresní soud“) probíhal pod sp. zn. 5 C 48/2014 občanskoprávní spor, v němž se žalobce proti žalovanému Ladislavu Stahalovi (dále jen „žalovaný“) domáhal zaplacení částky 47 371,– Kč s příslušenstvím.

Žalobce tvrdil, že žalovaný byl v období od listopadu 2012 do prosince 2014 vlastníkem bytové jednotky č. X1 v domě č. p. X2 na ulici X v H. a spoluvlastníkem společných částí předmětného domu v rozsahu příslušného podílu, a to na základě kupní smlouvy uzavřené dne 25. 1. 2012 mezi žalovaným, jako kupujícím a městem H. jako prodávajícím. Dne 3. 12. 2010 byla mezi žalobcem a Českou spořitelnou uzavřena smlouva o úvěru, kterým žalobce získal finanční prostředky k revitalizaci předmětného domu. Smlouva o úvěru byla schválena usnesením přijatým na shromáždění žalobce dne 8. 3. 2011, přičemž došlo k navýšení příspěvku do fondu oprav, a to s platností od 1. 4. 2012. Žalovaný i přes výzvy a písemné upomínky tyto zvýšené příspěvky do fondu oprav neuhradil, což žalobkyni vedlo k tomu, že se domáhala zaplacení dlužných příspěvků za uvedené období ve výši 43 168,– Kč soudní cestou.

Okresní soud po provedeném dokazování konstatoval, že žalovaný hradil jen platby na běžné opravy společných částí domu a odmítl hradit splátky úvěru. Podle aktuálního seznamu nedoplatků žalobkyně v žalovaném období od listopadu 2012 do prosince 2014 činil dluh žalobce částku 43 168,– Kč. Soud prvního stupně dospěl k závěru, že přijaté usnesení Společenství o zvýšení úhrad do fondu oprav je závazné i pro žalovaného, jako vlastníka předmětné bytové jednotky a příslušného podílu na společných částech předmětného domu, proto je povinen dlužnou částku uhradit včetně příslušného úroku z prodlení.

Po úpravě petitu žaloby a částečném zpětvzetí žaloby rozhodl okresní soud rozsudkem ze dne 31. 10. 2016 tak, že řízení ohledně zaplacení částky 4 203,– Kč spolu se zákonným úrokem z prodlení zastavil (výrok I) a ohledně zbývající částky ve výši 43 168,– Kč včetně zákonného úroku z prodlení žalobě vyhověl (výrok II).

O odvolání žalovaného rozhodl Krajský soud v Brně (dále jen „krajský soud“ nebo „odvolací soud“) rozsudkem ze dne 22. 3. 2018 č. j. 38 Co 40/2017–136, kterým změnil rozsudek okresního soudu ve vyhovujícím výroku pod bodem II tak, že žalobu v této části zamítl (výrok I). Odvolací soud konstatoval, že předmětem sporu mezi účastníky je otázka, zda žalovaný a v jaké výši je povinen hradit žalobci příslušnou část úvěru odpovídající velikosti jeho spoluvlastnického podílu na společných částech domu, či takovou povinnost nemá. Odvolací soud na rozdíl od okresního soudu v této souvislosti dospěl k závěru, že tuto problematiku již řeší judikatura Nejvyššího soudu, která vychází z názoru, že spolu s vlastnictvím bytové jednotky přecházejí na nového nabyvatele pouze ta práva a povinnosti, které se výslovně váží k vlastnictví jednotky, a bez nichž by tato jednotka nemohla samostatně existovat. Jde tak o taková práva (věcná práva) a povinnosti, které není možné bez vlastnictví bytové jednotky samostatně nabýt či pozbýt. Takovým závazkem nepochybně není povinnost k náhradě nákladů rekonstrukce předmětného domu, kterýžto závazek má obligační povahu, přičemž povinným subjektem je vlastník, který rekonstrukci odsouhlasil. Odvolací soud s odkazem na závěry vyplývající z rozsudku Nejvyššího soudu ze dne 8. 12. 2010 sp. zn. 22 Cdo 242/2009 uzavřel, že povinnost platit zálohy podle § 15 odst. 2 zákona o vlastnictví bytů na nabyvatele jednotky nepřechází a žalovaný tak není ve sporu pasivně legitimován.

III.

Stěžovatel v ústavní stížnosti vyslovuje nesouhlas s rozhodnutím krajského soudu.

Konkrétně uvádí, že usnesením shromáždění žalobce ze dne 23. 2. 2012 byla vlastníkům bytových jednotek oznámena jejich povinnost platit částku ve výši 7 Kč/m2 do fondu oprav a dále podíl na splátce úvěru. Stěžovatel tvrdí, že se podanou žalobou domáhal jak zaplacení dlužné zálohy do fondu oprav, tak i zaplacení podílu na splátce úvěru, tedy opět jako dlužných záloh na správu domu a pozemku za období, kdy žalovaný byl vlastníkem bytové jednotky a spoluvlastníkem podílu na společných částech domu.

Krajskému soudu stěžovatel vytýká, že zamítl žalobu v celém výroku pod bodem II rozsudku soudu prvního stupně, aniž se zabýval tvrzenou povinností žalovaného hradit platby do fondu oprav (později na správu domu a pozemku), což ve vztahu k bytové jednotce žalovaného představovalo celkovou částku 473,– Kč.

Rozsudek odvolacího soudu tak podle názoru stěžovatele ve svém odůvodnění nesplňuje podmínky ustanovení § 157 odst. 2 o. s. ř., tj. přesvědčivého, racionálního, logického a vyčerpávajícího rozhodnutí. Proto i když jde o částku bagatelní, měl se prý odvolací soud důvodem pro zamítnutí žaloby i ohledně této částky výslovně zabývat a pokud tak neučinil, porušil principy spravedlivého procesu.

IV.

Ústavní soud konstatuje, že ústavní stížnost byla podána včas, byla přípustná, byla podána oprávněnou osobou a splňovala veškeré formální a obsahové náležitosti stanovené zákonem č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen „zákon o Ústavním soudu“).

V.

Ústavní soud posoudil námitky stěžovatele směřující proti napadenému rozhodnutí a vzhledem k tomu, že mohl zkoumat pouze namítanou protiústavnost, dospěl k závěru, že ústavní stížnost je návrhem zjevně neopodstatněným.

Podle ustálené judikatury Ústavního soudu pouhý nesouhlas stěžovatele jako účastníka řízení s právním názorem ve sporu rozhodujícího soudu protiústavnost napadeného rozsudku nezakládá. V posuzované věci stěžovatel žádnou ústavněprávní argumentaci Ústavnímu soudu k posouzení nepředkládá.

Ústavní soud připomíná, že je soudním orgánem ochrany ústavnosti (čl. 83 Ústavy), který stojí mimo soustavu soudů (čl. 91 odst. 1 Ústavy), a že vzhledem k tomu jej nelze, vykonává-li svoji pravomoc tak, že na základě čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy rozhoduje o ústavní stížnosti proti pravomocnému soudnímu rozhodnutí, považovat za další, „superrevizní“ instanci v systému obecné justice, oprávněnou svým vlastním rozhodováním (nepřímo) nahrazovat rozhodování obecných soudů; jeho úkolem je toliko přezkoumat ústavnost soudních rozhodnutí, jakož i řízení, které jejich vydání předcházelo. Vzhledem k tomu nutno vycházet z pravidla, že vedení řízení, zjišťování a hodnocení skutkového stavu, výklad podústavního práva a jeho aplikace na jednotlivý případ je v zásadě věcí obecných soudů a o zásahu Ústavního soudu do jejich rozhodovací činnosti lze uvažovat toliko za situace, kdy je jejich rozhodování stiženo vadami, které mají za následek porušení ústavnosti (tzv. kvalifikované vady); o jaké vady přitom jde, lze zjistit z judikatury Ústavního soudu.

Stěžovatelem nesdílená interpretace podústavního práva obecným soudem zásadně nemůže založit porušení základního práva na spravedlivý proces. Taková interpretace by mohla být důvodem kasačního rozhodnutí pouze tehdy, pokud by excesivně vybočovala z pravidel logického výkladu nebo z ustálené judikatury a tím zasáhla některé z ústavních hmotných subjektivních práv (srov. např. nález Ústavního soudu sp. zn. III. ÚS 31/97). K takovému excesivnímu interpretačnímu pochybení v projednávaném případě dle přesvědčení Ústavního soudu nedošlo.

Ústavní soud konstatuje, že v posuzované věci nezjistil žádné protiústavní deficity. Napadené rozhodnutí krajského soudu má zákonný podklad, dostatečně uvádí důvody, na nichž je založeno a nejeví jakékoliv známky svévole.

Nad rámec řečeného lze poznamenat, že dostatečným důvodem pro odmítnutí ústavní stížnosti by mohla být též samotná bagatelnost věci, daná výší předmětu civilního sporu. Lze odkázat na klasickou zásadu římského práva minima non curat praetor, jejímž smyslem je zabránit tomu, aby vrcholné státní orgány, mezi něž Ústavní soud patří, byly odváděny od plnění skutečně závažných úkolů, k jejichž řešení jsou ústavně určeny. Odporuje smyslu ústavního soudnictví, aby přezkum tzv. bagatelních věcí byl přesouván do řízení před Ústavním soudem.

Zároveň je možno dodat, že posouzení bagatelnosti věci není v řízení před Ústavním soudem určeno žádnou pevnou hranicí peněžní částky, která je předmětem sporu – tu je třeba posuzovat individuálně v kontextu intenzity tvrzeného porušení základních práv. V daném případě však nebyla zjištěna žádná fakta, hodná zvláštního zřetele, která by odůvodňovala zásah Ústavního soudu.

Ústavní soud proto předmětnou ústavní stížnost odmítl podle ustanovení § 43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu, neboť jde o návrh zjevně neopodstatněný.

Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.

V Brně dne 8. ledna 2019

Jaromír Jirsa v. r. předseda senátu