26 Cdo 356/2018 k § 1209 a § 3028 NOZ

Soud: Nejvyšší soud

Datum rozhodnutí: 11/28/2018

Spisová značka: 26 Cdo 356/2018

ECLI: ECLI:CZ:NS:201­8:26.CDO.356.2018­.1

Typ rozhodnutí: ROZSUDEK

Heslo:

Společenství vlastníků jednotek

Vlastnictví bytů

Dotčené předpisy:

§ 1209 odst. 1 o. z.

§ 3028 odst. 3 o. z.

§ 14 předpisu č. 67/2013Sb.

§ 4–7 předpisu č. 372/2001Sb.

Kategorie rozhodnutí: C

26 Cdo 356/2018–266

ČESKÁ REPUBLIKA

ROZSUDEK JMÉNEM REPUBLIKY

Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedkyně JUDr. Pavlíny Brzobohaté a soudců Mgr. Lucie Jackwerthové a JUDr. Miroslava Feráka ve věci žalobce Společenství XY, IČO XY, se sídlem v XY, zastoupeného JUDr. Markétou Surgovou, advokátkou se sídlem v Praze 1, Panská 891/5, proti žalované: K. M. P., narozené XY, bytem XY, zastoupené Mgr. Petrem Lešetickým, advokátem se sídlem v Praze 1, Na Poříčí 1071/17, o zaplacení 66 346 Kč s příslušenstvím, vedené u Obvodního soudu pro Prahu 10 pod sp. zn. 6 C 256/2016, o dovolání žalované proti rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 19. října 2017, č. j. 17 Co 231/2017 – 226,
t a k t o :

Rozsudek Městského soudu v Praze ze dne 19. října 2017, č. j. 17 Co 231/2017–226, se zrušuje a věc se vrací tomuto soudu k dalšímu řízení.

O d ů v o d n ě n í :

Městský soud v Praze (odvolací soud) rozsudkem ze dne 19. 10. 2017, č. j. 17 Co 231/2017–226, potvrdil rozsudek Obvodního soudu pro Prahu 10 (soud prvního stupně) ze dne 25. 4. 2017, č. j. 6 C 256/2016–181, jímž uložil žalované povinnost zaplatit žalobci „66 346 Kč spolu s úrokem z prodlení ve výši 8,05 % ročně z částky 20 069 Kč od 1. 10. 2015 do zaplacení, ve výši 8,05 % ročně z částky 21 896 Kč od 1. 10. 2015 do zaplacení, spolu s poplatkem z prodlení ve výši 1 promile z dlužné částky za každý den prodlení z částky 24 381 Kč od 30. 1. 2016 do zaplacení, do tří dnů od první moci rozsudku", a rozhodl o nákladech řízení; současně rozhodl o nákladech odvolacího řízení.

Shodně se soudem prvního stupně zjistil, že žalovaná je vlastnicí bytové jednotky v domě, jehož správcem je žalobce. Žalobce vyúčtoval žalované nedoplatek za služby za rok 2012 ve výši 20 069 Kč, za rok 2013 ve výši 21 896 Kč a za rok 2014 ve výši 24 381 Kč. Žalovaná vyúčtované nedoplatky reklamovala a přes výzvy žalobce je neuhradila. Na shromáždění dne 28. 6. 2016 se většina přítomných vlastníků jednotek shodla na tom, že byť platnost ověření vodoměrů instalovaných v jednotlivých bytech skončila, považuje „vyúčtování podle stavu vodoměrů za morálnější a spravedlivější“ a přijala usnesení, že „členové respektují vyúčtování za roky 2012, 2013, 2014 zpracované podle jejich bytových vodoměrů„. Žalovaná byla na shromáždění přítomna, hlasování se zdržela a přijaté rozhodnutí žalobou na určení neplatnosti nenapadla. Na shromáždění dne 15. 12. 2016 většina přítomných vlastníků jednotek přijala usnesení, že „pro zamezení všech pochybností shromáždění opětovně schvaluje způsob rozúčtování od vzniku společenství a platný dosud, a všechna vyúčtování za roky 2010, 2011, 2012, 2013, 2014 a 2015, která byla jednotlivým vlastníkům za předmětná období předložena“. Žalovaná, která byla na shromáždění přítomna, hlasovala proti přijetí uvedeného rozhodnutí a následně podala žalobu na určení neplatnosti přijatého rozhodnutí, o níž dosud nebylo rozhodnuto.

Za správný považoval závěr soudu prvního stupně, že za situace, kdy vyúčtování za roky 2012, 2013 a 2014 zpracovaná podle vodoměrů a rovněž způsob rozúčtování byly shromážděním vlastníků akceptovány a žalovaná byla přehlasována, je na ní, aby se většinovému rozhodnutí podrobila. Dodal, že žalované ani nevzniklo právo napadnout rozhodnutí přijaté dne 28. 6. 2016, neboť na shromáždění byla přítomna, avšak zdržela se hlasování, rozhodnutí přijaté dne 15. 12. 2016 sice napadla žalobou na určení neplatnosti, v soudním řízení však nemůže být úspěšná, neboť odsouhlasení vyúčtování není důležitým důvodem k přezkumu napadeného rozhodnutí ve smyslu § 1209 odst. 1 zák. č. 89/2012 Sb., občanský zákoník, dále jen „o. z.“ Byť formulace použitá v zápise ze shromáždění, že členové „respektují vyúčtování", není příliš šťastná, nevzbuzuje pochybnosti o projevu vůle přítomných vlastníků jednotek. Nepřisvědčil námitce žalované, že vodoměry bez platného ověření ve svém součtu neměří správně a že by tuto skutečnost měl žalobce vyvracet, neboť by tím docházelo k nepřijatelnému přenesení důkazního břemene na žalobce. Shodně se soudem prvního stupně uzavřel, že s přihlédnutím k zápisu ze shromáždění vlastníků jednotek je třeba v dané věci aplikovat § 4 – 7 vyhlášky č. 372/2001 Sb., kterou se stanoví pravidla rozúčtování nákladů na tepelnou energii, na vytápění a nákladů na poskytování teplé užitkové vody mezi konečné spotřebitele, účinné do 31. 12. 2015, dále jen „vyhláška č. 372/2001 Sb.“ M��l za to, že uvedená vyhláška byla soudem prvního stupně aplikována správně a v tomto směru odkázal na odůvodnění rozsudku soudu prvního stupně.

Proti rozsudku odvolacího soudu podala žalovaná dovolání. Namítala, že odvolací soud nerespektoval rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 26. 11. 2003, sp. zn. 21 Cdo 803/2002, a věc nesprávně právně posoudil, když shledal posuzovaná vyúčtování řádnými, ačkoli byla provedena v rozporu se zákonem č. 505/1990 Sb., o metrologii, č. 458/2000 Sb., o podmínkách podnikání a o výkonu státní správy v energetických odvětvích a o změně některých zákonů (energetický zákon) a souvisejícími vyhláškami (vyhláška č. 372/2001 Sb.), a uložil žalované povinnost k jejich úhradě na základě hlasování shromáždění vlastníků. Odvolací soud nesprávně posoudil význam hlasování shromáždění vlastníků a v důsledku toho se nezabýval jejími námitkami, které směřovaly proti způsobu rozúčtování nákladů za dodávku tepla pro ohřev teplé užitkové vody, dále jen „TUV“, neboť tyto náklady vycházely z hodnot naměřených na necertifikovaných vodoměrech. Měla za to, že v rozhodovací praxi dovolacího soudu dosud nebyla řešena otázka, zda společenství vlastníků může svým hlasováním zavázat vlastníka jednotky ke strpění vyúčtování provedeného v rozporu s platnou právní úpravou. Navrhla, aby dovolací soud napadený rozsudek i rozsudek soudu prvního stupně zrušil.

Žalobce se ve svém vyjádření k dovolání ztotožnil s právními závěry odvolacího soudu, poukázal na to, že otázka použití vodoměrů, jejichž certifikace skončila, již byla řešena v usnesení Nejvyššího soudu ze dne 18. 7. 2012, sp. zn. 26 Cdo 4203/2011, a navrhl, aby dovolání bylo odmítnuto.

Nejvyšší soud dovolání projednal a o něm rozhodl podle zákona č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění účinném od 30. 9. 2017, dále jen „o. s. ř.“

Předmětem řízení je nárok žalobce na zaplacení nedoplatku vyúčtování služeb za období 2012, 2013 a 2014.

Podle § 3028 odst. 3 věty první o. z. není-li dále stanoveno jinak, řídí se jiné právní poměry vzniklé přede dnem nabytí účinnosti tohoto zákona, jakož i práva a povinnosti z nich vzniklé, včetně práv a povinností z porušení smluv uzavřených přede dnem nabytí účinnosti tohoto zákona, dosavadními právními předpisy.

Podle § 14 zákona č. 67/2013 Sb., kterým se upravují některé otázky související s poskytováním plnění spojených s užíváním bytů a nebytových prostorů v domě s byty (dále jen zákon č. 67/2013 Sb.), pokud tento zákon nestanoví jinak, řídí se jeho ustanoveními i právní vztahy vzniklé přede dnem nabytí jeho účinnosti (tj. před 1. 1. 2014). Vznik těchto právních vztahů a nároky z nich vzniklé přede dnem nabytí účinnosti tohoto zákona se však posuzují podle dosavadních právních předpisů (odstavec 1). Rozúčtování a vyúčtování nákladů na služby za zúčtovací období, které započalo přede dnem nabytí účinnosti tohoto zákona, se provede podle dosavadních právních předpisů (odstavec 2).

S ohledem na citovaná ustanovení je třeba vyúčtování za roky 2012 a 2013 posuzovat podle vyhlášky č. 372/2001 Sb. a vyúčtování za rok 2014 podle zákona č. 67/2013 Sb., ve znění účinném do 31. 12. 2015, a vyhlášky č. 372/2001 Sb. (§ 6 odst. 2 zákona č. 67/2013 Sb.).

Dovolání bylo podáno včas, subjektem k tomu oprávněným – účastnicí řízení (§ 240 odst. 1 o. s. ř.), za splnění podmínky zastoupení advokátem (§ 241 odst. 1 a 4 o. s. ř.), a je přípustné podle § 237 o. s. ř., neboť posuzoval-li odvolací soud jako otázku předběžnou platnost usnesení přijatého shromážděním vlastníků, odchýlil se od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu.

Předně je třeba zdůraznit, že namítá-li dovolatelka, že odvolací soud nesprávně vyložil obsah přijatého usnesení, nesměřují její námitky proti právnímu posouzení věci, nýbrž proti správnosti skutkových zjištění (srov. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 21. 10. 1999, sp. zn. 2 Cdon 1548/97, uveřejněný pod číslem 73/2000 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek, rozsudek téhož soudu ze dne 20. 11. 2008, sp. zn. 26 Cdo 853/2007). Těmito námitkami, stejně jako námitkami ohledně nárůstu spotřeby tepla pro ohřev TUV, uplatnila jiný dovolací důvod, než který je uveden v § 241a odst. 1 o. s. ř.

Dovolatelka dále vytýkala odvolacímu soudu, že neprovedl dokazování ke správnosti vyúčtování a nevypořádal se se všemi jejími námitkami, tedy že řízení je postiženo vadami. Existenci tvrzených vad však dovolací soud nezjistil. Odvolací soud pokládal za správný názor soudu prvního stupně, že v dané věci je namístě aplikovat vyhlášku č. 372/2001 Sb. a odkázal na odůvodnění rozsudku soudu prvního stupně, v němž v souladu s § 157 odst. 1, 2 o. s. ř. podrobně popsal, jaké důkazy provedl, jak je hodnotil a jaké skutkové i právní závěry učinil. Nelze proto hovořit o tom, že se námitkami žalované nezabýval.

Přípustnost dovolání nemůže založit ani námitka, že se odvolací soud ve svém rozhodnutí odchýlil od rozsudku Nejvyššího soudu ze dne 26. 11. 2003, sp. zn. 21 Cdo 803/2002. V tomto rozsudku dovolací soud formuloval a odůvodnil závěr, že o vyúčtování úhrad za plnění poskytovaná s užíváním bytů (cen a záloh za dodávku tepla a teplé užitkové vody) lze hovořit a vyúčtování může přivodit splatnost nedoplatku plynoucího z tohoto vyúčtování jen tehdy, obsahuje-li všechny předepsané náležitosti a je-li v něm uvedena cena provedené služby ve správné výši. Vyúčtování postrádající některou z předepsaných náležitostí nebo znějící na cenu v nesprávné výši není řádným vyúčtováním a není způsobilé vyvolat splatnost nedoplatku plynoucího z vyúčtování. Aby se tak mohlo stát, musel by pronajímatel vystavit nové úplné vyúčtování znějící na cenu ve správné výši.

Byť se uvedené rozhodnutí zabývalo vyúčtováním provedeným pronajímatelem nájemci bytu, lze souhlasit s dovolatelkou, že tyto závěry je třeba aplikovat i v poměrech bytového spoluvlastnictví. Je-li vyúčtování nákladů na tepelnou energii na vytápění a nákladů na poskytování teplé užitkové vody regulováno stejným právním předpisem jako u vztahů založených nájemní smlouvou, neexistuje důvod, aby vyúčtování provedené společenstvím vlastníků (splatnost nedoplatku/pře­platku) bylo posuzováno odlišně od vyúčtování provedeného pronajímatelem. Proto i v případě vyúčtování provedeného společenstvím vlastníků je soud povinen zkoumat, zda vyúčtování bylo provedeno řádně, v tomto případě podle vyhlášky č. 372/2001 Sb. Odvolací soud (soud prvního stupně) v odůvodnění svého rozhodnutí sice uvedl, že tato judikatura se na projednávanou věc nevztahuje, ve skutečnosti se však závěry v ní vyslovenými řídil, neboť zkoumal soulad předmětných vyúčtování s vyhláškou č. 372/2001 Sb. a dospěl k závěru, že vyúčtování byla provedena řádně. Jeho závěry tudíž citované judikatuře v konečném důsledku odpovídají.

Součástí skutkového stavu projednávané věci je i zjištění, že shromáždění vlastníků svým usnesením schválilo vyúčtování zpracovaná podle vodoměrů i tento způsob rozúčtování. Rozhodnutí odvolacího soudu je pak založeno na závěru, že podle stanov společenství k přijetí usnesení nebylo třeba souhlasu 100 % spoluvlastníků, jak namítala žalovaná, ale postačovala tříčtvrtinová většina, a usnesení proto bylo přijato v souladu se stanovami. Skutečnost, že žalovaná se žalobou podanou k Obvodnímu soudu pro Prahu 10 domáhá vyslovení neplatnosti tohoto usnesení, nepovažoval za právně významnou. Tento závěr ale není správný.

V daném případě je třeba rozlišit, že přijatým usnesením bylo rozhodnuto o dvou záležitostech – o způsobu rozúčtování nákladů, jež se týká celého objektu se společným odběrným tepelným zařízením, a o vyúčtování nákladů pro každého jednotlivého konečného spotřebitele – vlastníka jednotky [§ 2 písm. i) a j) vyhlášky č. 372/2001 Sb.].

Lze přisvědčit dovolatelce, že rozhodnutí shromáždění o schválení vyúčtování nezbavuje společenství povinnosti prokázat výši pohledávky za jednotlivými vlastníky jednotek. Shromáždění vlastníků není oprávněno rozhodovat o schválení vyúčtování (o jeho souladu s právními předpisy), a jeho rozhodnutí proto nemůže zhojit případné nedostatky a způsobit splatnost vyúčtování.

Rozhodnutí o způsobu rozúčtování cen služeb na jednotky však zákon do působnosti shromáždění vlastníků svěřuje [§ 9a odst. 2 zák. č. 72/1994 Sb., kterým se upravují některé spoluvlastnické vztahy k budovám a některé vlastnické vztahy k bytům a nebytovým prostorům a doplňují některé zákony (zákon o vlastnictví bytů), dále jen „zákon č. 72/1994 Sb.“, § 1208 písm. e) o. z.].

Soudní praxe je ustálena v názoru, že soud může posuzovat platnost rozhodnutí přijatého shromážděním vlastníků pouze v řízení podle ustanovení § 1209 odst. 1 o. z. (dříve § 11 odst. 3 věty třetí zák. č. 72/1994 Sb.); v jiném řízení jeho platnost posuzovat nelze, a to ani jako předběžnou otázku (srovnej např. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 25. 1. 2012, sp. zn. 29 Cdo 383/2010, uveřejněný pod číslem 58/2012 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek, či ze dne 30. 10. 2018, sp. zn. 26 Cdo 287/2018).

Zjistil-li tedy odvolací soud, že shromáždění vlastníků přijalo usnesení o způsobu rozúčtování cen služeb na jednotky, tedy o záležitosti, která patří do jeho působnosti, nebyl oprávněn posuzovat platnost přijatého usnesení. Jelikož žalovaná napadla přijaté usnesení žalobou o určení neplatnosti, závěr o tom, zda rozhodnutí shromáždění bylo přijato v souladu se zákonem a stanovami, může učinit pouze soud v tomto řízení.

Jestliže odvolací soud v rozporu s judikaturou Nejvyššího soudu přezkoumával platnost usnesení shromáždění vlastníků, není jeho rozsudek z hlediska uplatněných dovolacích námitek správný. Protože dovolací soud neshledal podmínky pro změnu napadeného rozsudku, bez jednání (§ 243a odst. 1 věta první o. s. ř.) jej zrušil (§ 243e odst. 1 o. s. ř. ve spojení s ustanovením § 243f odst. 4 o. s. ř.) a věc vrátil odvolacímu soudu k dalšímu řízení (§ 243e odst. 2 o. s. ř.).

Právní názor vyslovený v tomto rozsudku je závazný. O náhradě nákladů řízení včetně nákladů dovolacího řízení soud rozhodne v novém rozhodnutí o věci (§ 243g odst. 1 o. s. ř.).

P o u č e n í : Proti tomuto rozsudku není přípustný opravný prostředek.

V Brně dne 28. 11. 2018

JUDr. Pavlína Brzobohatá předsedkyně senátu