Pane Rondziku,

domy připojené ke společné výměníkové stanici jsou pro účely rozpočítání nákladů jediným odběrním místem a jedinou zúčtovací jednotkou ve smyslu vyhlášky 372/2001 Sb..

Rozdělení nákladů mezi topení a ohřev vody se nejlépe provede měřením (kalorimetr na vstupu do ohřívače TUV). Není-li, pak změřit spotřebu tepla k ohřevu a cirkulaci vody mimo topné období. Poslední možnost (dělit na 40+60%) je náhradní nepřesný způsob.

Náklady na ohřev TUV se dělí jak popisujete: základní složka podle podlahových ploch zúčtovací jednotky, spotřební složka podle náměrů vodoměrů u konečných spotřebitelů.

Náklady na topení se dělí mezi konečné spotřebitele rovněž podle vyhlášky 372/2001 Sb.: základní složka se přiřadí podle započitatelných podlahových ploch místností zúčtovací jednotky, spotřební složka podle korigovaných dílků indikátorů (po korekcích na výkon tělesa, upevnění indikátoru a polohu místnosti).

Pokud ovšem odběrní místo se skládá z budov s odlišnými tepelně-technickými vlastnostmi (např. po zateplení některé z budov), jde o situaci, kterou vyhláška 372/2001 Sb. neumí vyřešit. Nelze proto náklady na vytápění stanovit podle ní; vlastníci zateplené budovy by byli neúměrně zatíženi průměrnou základní složkou za celé odběrní místo. Není-li možno instalovat podružné kalorimetry pro všechny domy, lze postupovat tak, jak píšete - prvotní rozdělení nákladů topení mezi domy proběhne podle náměrů indikátorů. K tomu je ovšem nutno dodržet následující pravidla:
• indikátory musí být shodné ve všech domech (shodný typ jednoho výrobce),
• náměry indikátorů se použijí po korekcích na výkon tělesa a na způsob upevnění indikátoru, avšak bez korekcí polohy místností (tato korekce se uplatní následně, při dělení nákladů uvnitř domu na jednotlivé jednotky).

lake