Anonymousi, zase mi píšete soukromou zprávu do veřejné diskuse. Jsem zarmoucen,že neumíte rozeznat ten zásadní rozdíl mezi veřejnou a soukromou komunikací.
Dále: Není pravda, že „právní předpis platí tak, jak je napsán“. To by mohl tvrdit jen právní analfabet. Na to už mnohokrát upozorňoval Ústavní soud: Pouhý text zákona je pouze prvním přiblížením k obsahu a smyslu právní normy.
Právo je třeba vykládat ústavně konformním způsobem, a to i v rozporu se zněním právní normy, je-li to nutné. Přesně toto činím i já: napovídám hloupým českým soudcům, v čem si mají doplnit chybějící znalosti a jak mají interpretovat právní normy.
K výkladu právních norem například III.ÚS 1849/21 ze dne 17.08.2021, cituji:
| Ústavní soud se k povaze intepretace práva opakovaně vyjádřil. Za
nosný lze považovat zejména názor, který Ústavní soud vyjádřil
v nálezu ze dne 17. 12. 1997 sp. zn. Pl. ÚS 33/97 (N 163/9 SbNU 399;
30/1998 Sb.), podle něhož jazykový výklad představuje pouze prvotní
přiblížení se k aplikované právní normě. Je pouze východiskem pro
objasnění a ujasnění si jejího smyslu a účelu (k čemuž slouží
i řada dalších postupů, jako logický a systematický výklad, výklad e
ratione legis atd.). Mechanická aplikace abstrahující, resp. neuvědomující
si, a to buď úmyslně, nebo v důsledku nevzdělanosti, smysl a účel
právní normy, činí z práva nástroj odcizení a absurdity. Jak vyplývá z ustálené judikatury Ústavního soudu, nelze ztotožňovat text právního předpisu a právní normu, která je významem tohoto textu (srov. shodně v doktríně např. Knapp V., Holländer P. a kol., Právne myslenie a logika, Obzor, Bratislava 1989). Je třeba mít na zřeteli, že právní norma se ne vždy musí krýt s tím, jak je vyjádřena v textu zákona, a to ani v takovém případě, kdy se text může jevit jako jednoznačný a určitý. Ústavní soud dlouhodobě zdůrazňuje význam teleologické argumentace a hledání smyslu a účelu zákona jeho interpretem. Uvedené závěry Ústavního soudu jsou v souladu s relevantními názory české právní doktríny (srov. zejména Holländer P., Ústavněprávní argumentace, Ohlédnutí po deseti letech Ústavního soudu, Praha 2003) a vycházejí z převažujícího evropského proudu doktrinálních, stejně jako judiciálních názorů na povahu soudcovské interpretace práva. |
Obdobně Nejvyšší správní soud v rozsudku 7 As 289/2016 - 22 ze dne 26.06.2017 uvedl toto:
| Ostatně stěžovatelem akcentovaný důraz pouze na jazykový výklad
nelze považovat ani za souladný s judikaturou Ústavního soudu (např.
nálezy ze dne 17. 12. 1997, sp. zn. ÚS 33/97, ze dne 4. 2. 1997, sp. zn.
Pl. ÚS 21/96, ze dne 3. 2. 1999 sp. zn. Pl. ÚS 19/98, ze dne 12. 11. 2013,
sp. zn. Pl. ÚS 22/13, ze dne 31. 8. 2015, sp. zn. II. ÚS 1287/14). Např. v označeném nálezu ze dne 17. 12. 1997, sp. zn. ÚS 33/97, Ústavní soud konstatoval, že „[n]eudržitelným momentem používání práva je jeho aplikace, vycházející pouze z jazykového výkladu; jazykový výklad představuje pouze prvotní přiblížení se k aplikované právní normě. Je pouze východiskem pro objasnění a ujasnění si jejího smyslu a účelu (k čemuž slouží i řada dalších postupů, jako logický a systematický výklad, výklad e ratione legis atd.). Mechanická aplikace abstrahující, resp. neuvědomující si, a to buď úmyslně nebo v důsledku nevzdělanosti, smysl a účel právní normy, činí z práva nástroj odcizení a absurdity.“ V nálezu ze dne 31. 8. 2015, sp. zn. II. ÚS 1287/14, pak Ústavní soud uvedl, že „[p]ři výkladu a aplikaci právních předpisů nelze pomíjet jejich účel a smysl, který není možné hledat jen ve slovech a větách toho kterého předpisu, v němž je třeba vždy nalézat i principy uznávané demokratickými právními státy.“ |
Justitianus
Poslední komentáře