Mám za to, že zákonodárce NEšlápl hrubě vedle, když jako základní kritérium nastavil právě počet osob nahlášených vlastníkem (což si pouze PODVODNÍK vyloží tak, že nahlásí buď nula, nebo jedna, což vyjde nastejno).

Pokud vyjdete jen z OZ, tak ten v § 1177 a § 2272 ukládá povinnost oznamovat počet osob v domácnosti. K morálním postojům patří nepochybně i nepodvádět, proto zjevně zákonodárce (mylně) očekává, že ti, kdož v bytových domech bydlí, jsou lidsky zralí, tj. mimo jiné poctivci.

Rozúčtování podle počtu osob sice není pro poskytovatele služeb ten nejpohodlnější způsob rozúčtování, protože každý rok musí tyto údaje do zpracování zadávat znovu (v souladu s aktuálním stavem), a tato jeho pohodlnost je nejspíše i důvodem, proč poskytovatelé protlačují rozúčtovací kritéria jiná – v průběhu let neměnná.

Pro příjemce služeb ale rozúčtování služeb podle počtu osob má svůj půvab zejména v tom případě, je-li např. osaměle žijící. Takový příjemce může být nepochybně iritován tím, že skutečnost, že doplácí na své sousedy v lepší ekonomické situaci (více osob, větší pravděpodobnost více příjmů), ho dohnala do situace, kdy se stal závislým na sociálních dávkách. Tak rozumím § 5/2 ZoSl já, tj. tam, kde není dohoda, zákonodárce sleduje sociální hledisko.