- Sudič (bez ověření) napsal: „Pokud soud (a navíc opakovaně, a navíc soud Nejvyšší) píše, že s podáním námitek zákon žádné následky nespojuje, znamená to přesně toto, a nikoliv něco jiného. “
Jste zjevně naprostý právní analfabet. Česká republika je právním státem, tedy platí zde psané zákony. Nikoli jakési bláboly popletených soudců.
Pokud popletení soudci napsali pitomost, která je rozporu se zákonem, nemá to žádné účinky. Nejspíše jde o omyl. A pokud to byl záměr, pak jde o výraz soudcovské svévole a pohrdání právem. Jde o výklad „svévolný, iracionální a objektivně neakceptovatelný“ [1].
Nejvyšší soud je oprávněn vyložit obsah a význam právní normy, nikoliv ji překrucovat a při tom lhát. Může samozřejmě dojít k výkladu který bude v rozporu se zněním zákona. Má to však svá pravidla:
|
Ústavní soud dal ve své rozhodovací praxi najevo, že případné interpretační potíže při výkladu zákona nemohou být důvodem protiústavnosti. Pokud právní norma v některých situacích neposkytuje jednoznačnou odpověď, neznamená to samo o sobě, že by takováto nejistota byla nutně protiústavní. Obecně totiž platí, že v případech, kdy právní norma jako obecně závazné pravidlo chování neposkytuje jednoznačnou odpověď na každou konkrétní otázku, Ústavní soud považuje za přípustné, aby orgán aplikující právo interpretoval právní normy za použití metod v právní metodologii obecně uznávaných, a nevylučuje ani takový soudcovský výklad určité právní normy, který právní normu svým způsobem dotváří. usnesení Ústavního soudu IV.ÚS 612/11 ze dne 19. 10. 2011 |
Je samozřejmě přípustné vyložit právní normu v rozporu s jejím zněním, a to „v případech, kdy právní norma jako obecně závazné pravidlo chování neposkytuje jednoznačnou odpověď“. V tomto případě však zákon č.67/2013 Sb. jednoznačnou odpověď poskytuje ve svém § 8 odst. 2 a § 13 odst. 1: ukládá poskytovateli i příjemci služby jednoznačné, srozumitelné a určité povinnosti, a stanoví i sankce při porušení těchto povinností.
Je-li nezbytné vyložit právní normu v rozporu s jejím zněním, pak je povinností soudu právě toto: VYLOŽIT proč se od textu zákona odchyluje.
Soud je tomto případě povinen obhájit a zdůvodnit svůj výklad
přezkoumatelným způsobem; má povinnost objasnit z jakého nosného
(nosných) důvodu (důvodů) považoval za nutné odchýlit se od textu
zkoumané právní normy [2].
Soud je zkrátka vždy povinen sdělit jakými úvahami se řídil. Jestliže nepředkládá dostatečně odůvodněnou argumentaci způsobilou vyložit, proč se odchyluje od [znění zákona], porušuje tím článek 2 odst. 2 Listiny a článek 2 odst. 3 Ústavy, jenž soudům ukládá především postupovat v souladu s pravidly spravedlivého procesu (článek 36 odst. 1 Listiny), jakož i článek 89 odst. 2 Ústavy [3].
Toto ovšem soudci nedokázali. Pouhé ničím nepodložené tvrzení Brzobohaté, Feráka a Dýškové zůstává jen ničím nepodloženým tvrzením bez výkladu. Je tedy nepřezkoumatelné a neobstojí ve srovnání s obsahem zákona. Jde tedy u B+F+D pouze o jejich úlet z nepozornosti a zjevný blábol.
Justitianus
[1] usnesení Ústavního soudu IV.ÚS 612/11 ze dne 19.10.2011
[2] rozsudek Nejvyššího soudu 30 Cdo&bsp;2811/2007, ze dne 03.12.2009
[3] nález Ústavního soudu IV.ÚS 3465/12, ze dne 01.02.2013
Poslední komentáře