Jste lhář a manipulátor, Zdenku. Uvádíte čtyři příklady, které jsou buď zastaralé, nebo se vůbec netýkají věci.

První případ:
Zastaralá záležitost z roku 2015, tedy před vydáním nařízení GDPR. Nešlo vůbec o zpracování osobních údajů jejich pořízením, nýbrž o jejich neoprávněné zpřístupnění na vývěsce. Netýkalo se pořizování záznamů kamerami.

Druhý případ:
Zastaralý text z roku 2013. Opět se týká pouze zpřístupnění osobních údajů. Nikoliv jejich pořízení. Teprve v roce 2016 bylo vydáno nařízení GDPR. A samotný ÚOOÚ vydal v roce 2017 „Seznam druhů operací zpracování osobních údajů, která podléhají posouzení vlivu na ochranu osobních údajů“. V něm zařazuje vnitřní prostor bytového domu zcela jinak než v roce 2013, a nezařazuje jej do veřejného prostoru. Nesnažte se lhát, Zdenku. Vaše lež má krátké nohy.

Třetí případ:
Pouze tento jediný případ je aktuální , z roku 2019. Opět se týká zpřístupnění, nikoliv pořízení osobních údajů. Skutečnost, že nástěnka v onom konkrétním domě byla „veřejně přístupná“ mohla vyplývat např. z toho, že dovnitř byl volný vstup komukoli bez omezení (např. proto, že v domě jsou obchody nebo provozovny, kam má přístup i veřejnost). Nelze z toho nijak dovodit, že by každý prostor každého bytového domu snad byl přístupný veřejnosti.

Čtvrtý případ:
Opět se jedná o zastaralý případ z roku 2014, tedy před vydáním nařízení GDPR. Není zde ostatně ani slovo o nějakém „veřejném prostoru“, ani o pořizování kamerových záznamů. Přestupek byl spáchán nikoliv shromažďováním osobních údajů kamerami (proti tomu úřad nenamítal nic), nýbrž jejich zpřístupněním. K naplnění přestupku postačovalo, jestliže osobní údaje získané k jinému účelu byly bez souhlasu subjektu údajů zpřístupněny pouze uzavřenému okruhu neoprávněných osob (obyvatelům bytového domu).

Justitianus