Netuším kde to vázne. Zatím jsem nenalezl ten judikát nikde zveřejněný. Mám jen tuto klíčovou informaci ohledně právní normy, na které Vrchní soud postavil svou argumentaci:
|
V usnesení (č. j. 6 Cmo 86/2020–167) totiž [soud] dospěl k závěru, že SVJ tuto regulaci v domě přijmout nemůže. „Podle ustanovení § 245 občanského zákoníku se na takové rozhodnutí hledí, jako by nebylo přijato,“ napsal senát vedený Vladislavou Riegrovou do odůvodnění. |
To naprosto přesně odpovídá tomu na co dlouhodobě upozorňuji: SVJ je pouze sluha vlastníka domu.
SVJ je osoba s omezenou právní způsobilostí (svéprávností). Může ve svých stanovách platně upravit pouze členská práva svých členů, pravidla služeb které samo poskytuje, pravidla hospodaření se svým a svěřeným cizím majetkem, a pravidla užívání společných částí (jejichž správu SVJ zajišťuje ze zákona). Není však oprávněno strkat nos do toho jak vlastník nakládá se svou jednotkou, jak ji užívá či neužívá.
Rozhodnutí SVJ bylo ultra vires (překročení pravomoci), tedy bylo absolutně neplatné od samého počátku. Proto nemohlo v odborně vedeném soudním přezkumu obstát.
Na sousedské spory o obtěžování (hlukem, zvukem, kouřem, pachem, atd.) existují odedávna žaloby zdržovací.
Justitianus
Poslední komentáře