Judikatura je zcela konstantní v tom, že jedinými třemi důvody pro vznik povinnosti hradit příspěvky ve schválené výši jsou tyto skutečnosti:
- osoba je vlastníkem jednotky,
- celková výše příspěvků byla schválena (shromážděním nebo i konkludentně),
- osobě byla známa výše jejího příspěvku a den od kterého má začít hradit.
Žádnou jinou podmínku soudy nepřipouštějí. Pro vznik povinnosti hradit je zcela bezvýznamné zda zvýšení bylo nějak odůvodněno (před rozhodnutím shromáždění, při shromáždění, nebo dodatečně po shromáždění). Je také naprosto bezvýznamné jak SVJ s přijatými částkami nakládá, zda šetří nebo peníze rozhazuje. Je při tom bezvýznamné zda přijaté částky vlastníkům vyúčtuje, nebo to odmítá; je bezvýznamné že SVJ dlouhodobě odepírá vlastníkovi jednotky právo seznámit se s hospodařením (nahlížením do dokumentů, dokladů a účetních knih SVJ).
Existuje jediná mně známá výjimka, kterou připustil Ústavní soud: muselo by jít o případ, kdy nová výše příspěvku vlastníka jednotky je stanovena tak vysoká, že to má „rdousící, resp. likvidační účinek“, což zasahuje do ústavou garantovaného práva vlastnit majetek. O tom judikátu se zde psalo už třikrát.
|
V posuzovaném případě bylo rozhodnutí shromáždění vlastníků jednotek o navýšení příspěvku na náklady spojené se správou domu učiněno na základě zákona (§ 15 odst. 2 a 3 zákona o vlastnictví bytů), a tedy zcela v souladu s čl. 4 odst. 1 Listiny. Obecné soudy provedly dokazování zápisem z předmětného shromáždění SVJ, jehož součástí byla prezenční listina a usnesení o přijetí rozhodnutí o zvýšení příspěvku, a dospěly k závěru, že rozhodnutí bylo řádně přijato. Zákonný základ platební povinnosti stěžovatele tak bezpochyby existuje. Ústavní soud rovněž neshledal, že by uložená platební povinnost měla na stěžovatele rdousící, resp. likvidační účinek, který by případně mohl vést k závěru o porušení práva na ochranu vlastnictví. Stěžovatel v tomto smyslu ostatně ani nic nenamítal. (…) Nesouhlasil-li stěžovatel se zvýšením příspěvku na náklady spojené se správou domu, mohl se proti usnesení shromáždění SVJ bránit v řádné zákonné lhůtě návrhem soudu dle § 11 odst. 3 zákona o vlastnictví bytů [resp. § 1209 zákona ř. 89/2012 Sb., občanský zákoník, ve znění pozdějších předpisů], který chrání práva přehlasovaných vlastníků proti excesům vlastnické většiny. (…) Ústavní soud proto ústavní stížnost odmítl podle § 43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu jako návrh zjevně neopodstatněný. Zdroj: usnesení Ústavního soudu ze dne 19. 3. 2019, sp. zn. II. ÚS 1484/18 |
Justitianus
Poslední komentáře