Anonymous, jste silně popleten. Nebo jen z dlouhé chvíle provokujete.
Nerozlišujete skutečné náklady na správu od záloh, které vlastníci jednotek skládají na tyto náklady. Záloha není skutečný náklad! Může se v budoucnu nákladem stát, ovšem teprve až bude použita (*). Ovšem do té doby může být třebas vrácena plátcům. O tom přece rozhoduje shromáždění.
Jisto je, že Nejvyšší soud i Ústavní soud dal najevo, že většinové hlasování o výši záloh nemá žádné rozumné limity a nemusí se řídit ani ekonomickými ukazateli, ani skutečným stavem domu, ani nějakým plánem budoucích oprav. Je možno odhlasovat částky v jakékoliv výši, pouze s jedním jediným omezením:
- Schválená částka nesmí mít na vlastníka jednotky rdousící, resp. likvidační účinek. Viz usnesení Ústavního soudu ze dne 19. 3. 2019, sp. zn. II. ÚS 1484/18, ze kterého cituji: „Ústavní soud rovněž neshledal, že by uložená platební povinnost měla na stěžovatele rdousící, resp. likvidační účinek, který by případně mohl vést k závěru o porušení práva na ochranu vlastnictví.“
Pokud jde o náklady na služby, také se naprosto mýlíte (i když z jiného důvodu). Nesprávně jste napsal:
- „… je-li vyúčtování vadné, není vlastník jednotky povinen hradit ničeho, tj. ani skutečné náklady“
To je ovšemže pitomost. Příjemci služeb vznikla zákonná povinnost uhradit skutečné náklady za služby už dne 1. ledna, na samém počátku zúčtovacího období. Vy si nepochybně pletete povinnost hradit s určením výše a data splatnosti úhrady.
Neobdržel-li příjemce služeb řádné vyúčtování služeb, nezbavil se tím povinnosti uhradit poskytovateli služeb co je dlužen! Jeho povinnost zaplatit za poskytnute služby trvá; nikam se neztratila ani nezmizela. Pouze se jeho závazek nestal (zatím) splatným, ale nepochybně existuje.
Justitianus
(*) Poznámka: Pro zjednodušení se nezabývám daňovými dopady úhrad záloh na správu domu.
Poslední komentáře