Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedkyně senátu JUDr. Jitky Dýškové a soudců JUDr. Miroslava Feráka a Mgr. Lucie Jackwerthové v právní věci žalobce Společenství vlastníků XY, se sídlem XY, IČO XY, zastoupeného JUDr. Bedřichem Hájkem, advokátem se sídlem v Kadani, Jana Švermy 1696, proti žalovanému I. Z., narozenému XY, bytem XY, zastoupenému Mgr. Lucií Houdkovou, advokátkou se sídlem v Praze 10, Korunní 2569/108, o zaplacení částky 114 582,82 Kč s příslušenstvím, vedené u Okresního soudu v Praze – západ pod sp. zn. 6 C 50/2017, o dovolání žalobce proti rozsudku Krajského soudu v Praze ze dne 20. března 2019, č. j. 26 Co 14/2019–132, t a k t o :

1. Dovolání žalobce se zamítá.
2. Žalobce je povinen zaplatit žalovanému na náhradě nákladů dovolacího řízení částku 6 000 Kč k rukám Mgr. Lucie Houdkové, advokátky se sídlem v Praze 10, Korunní 2569/108, do tří dnů od právní moci tohoto rozsudku.

O d ů v o d n ě n í :

Žalobce (společenství vlastníků jako právnická osoba založená za účelem zajišťování správy domu a pozemku) se domáhal, aby žalovanému (vlastníku šesti bytových jednotek, jež se nachází v domě spravovaném žalobcem) byla uložena povinnost zaplatit mu částku 114 582,82 Kč s příslušenstvím (v podobě úroku z prodlení) z titulu neuhrazeného nedoplatku z vyúčtování služeb spojených s užíváním bytových jednotek za rok 2015.

Okresní soud Praha – západ (soud prvního stupně) rozsudkem ze dne 9. 8. 2018, č. j. 6 C 50/2017–80, žalobě vyhověl (výrok I.) a rozhodl o nákladech řízení účastníků (výrok II.).

Soud prvního stupně vyšel ze zjištění, že žalovaný je vlastníkem bytových jednotek č. p. XY, č. p. XY, č. p. XY, č. p. XY, č. p. XY a č. p. XY v domě č. p. XY v XY, v němž žalobce představuje společenství vlastníků, jehož je žalovaný členem. Podle stanov, schválených shromážděním společenství vlastníků dne 23. 4. 2014, žalobce zajišťuje plnění spojená s užíváním jednotek, výbor žalobce pak zajišťuje vyúčtování záloh na úhradu za služby a je povinen vypořádat se s nedoplatky či přeplatky, a to jedenkrát za zúčtovací období, kterým je kalendářní rok, nejpozději do čtyř kalendářních měsíců po jeho skončení. Žalovaný je podle stanov povinen jako člen společenství vlastníků hradit příspěvky na správu domu a pozemku a zálohy na úhradu za služby a nedoplatky vyplývající z vyúčtování. Dále zjistil, že dne 18. 4. 2016 žalobce odeslal žalovanému „Vyúčtování zálohových plateb 2015“, kterými vyúčtoval náklady za služby za jednotlivé jednotky. Z jejich obsahu shledal, že byla vyhotovena dne 11. 4. 2016, jsou v nich rozepsány jednotlivé položky vyúčtovaných nákladů za služby a jsou zde uvedeny celkové náklady na bytovou jednotku. U jednotky č. XY činily náklady za služby celkem částku 46 378,22 Kč, u jednotky č. XY částku 41 422,13 Kč, u jednotky č. XY částku 19 478,31 Kč, u jednotky č. XY částku 25 591,93 Kč, u jednotky XY částku 18 958,03 Kč a u jednotky č. XY částku 23 365,20 Kč. Ve vyúčtování nejsou zohledněny zálohy a neplyne z nich, zda uvedené částky na náklady za služby představují přeplatek či nedoplatek. Z „Celkového vyúčtování bytových jednotek žalovaného za rok 2015“ vyplynulo, že žalovaný uhradil v roce 2015 na účet žalobce celkem částku 303 491 Kč, z toho 242 880 Kč bylo evidováno u položky „fondy SV“ a na zálohy na služby bylo použito 60 611 Kč. Za rok 2015 činily náklady za služby za všech šest bytů celkem částku 175 193,82 Kč, žalovanému tak vznikl po zohlednění částky 60 611 Kč zaplacené na zálohách nedoplatek v celkové výši 114 582,82 Kč, k jehož zaplacení jej žalobce vyzval dopisem ze dne 1. 2. 2017.

K právnímu posouzení věci uvedl, že žalovaný je jako člen společenství vlastníků ve smyslu § 1181 zákona č. 89/2012 Sb., občanského zákoníku (dále jen „o. z.“), povinen uhradit nedoplatek, který mu vznikl na nákladech za služby. Žalobce prokázal výši nedoplatku pro každou bytovou jednotku prostřednictvím předložených vyúčtování, která považoval za řádná, neboť obsahují rozepsanou výši nákladů za jednotlivé služby a byla vyhotovena i doručena žalovanému v zákonné čtyřměsíční lhůtě od skončení zúčtovacího období. Uzavřel, že „pokud žalovaný nesouhlasí s předloženými vyúčtováními, je třeba bránit se jinými procesními postupy, nikoli v rámci této žaloby“.

K odvolání žalovaného Krajský soud v Praze (odvolací soud) rozsudkem ze dne 20. 3. 2019, č. j. 26 Co 14/2019–132, změnil citovaný rozsudek soudu prvního stupně ve výroku I. tak, že žaloba se zamítá (výrok I.), a současně rozhodl o nákladech řízení před soudem prvního stupně (výrok II.) a o nákladech odvolacího řízení (výrok III.).

Odvolací soud vyšel ze skutkových zjištění soudu prvního stupně, ale na rozdíl od něj měl za to, že znal-li žalobce ke dni vyúčtování (11. 4. 2016) celkové plnění žalovaného za rok 2015, částečně z něj pokryl stanovené příspěvky na správu domu a pozemku a zbývající částku použil na částečnou úhradu nákladů za služby u všech šesti bytů žalovaného, pak musí vyúčtování obsahovat nejen skutečnou výši nákladů na služby, ale i částku, která byla na tyto náklady zálohově (byť jednorázově) v průběhu roku zaplacena. Jestliže vyúčtování úplný přehled cen za služby a zároveň výši uhrazených záloh neobsahuje, nejde o vyúčtování řádné, odpovídající § 7 zákona č. 67/2013 Sb., kterým se upravují některé otázky související s poskytováním plnění spojených s užíváním bytů a nebytových prostorů v domě s byty (dále jen „zákon č. 67/2013 Sb.“), a není tak splněna podmínka splatnosti nedoplatku za služby.

Proti výroku I. rozsudku odvolacího soudu podal žalobce dovolání. Namítal zejména, že odvolací soud nesprávně vyložil ustanovení zákona č. 67/2013 Sb., když uzavřel, že vyúčtování záloh za služby, které neobsahuje u jednotlivých bytů žalovaného skutečnou výši uhrazených záloh, není řádné a splatné, aniž proti němu podal žalovaný námitky. Měl za to, že v rozhodovací praxi Nejvyššího soudu doposud nebyla vyřešena otázka, která se týká splnění obsahových náležitostí ročního vyúčtování záloh ve vztahu k zálohám za služby, ani otázka právních účinků námitek ke způsobu a obsahu vyúčtování. Dále namítal, že se odvolací soud nepřípustným způsobem odchýlil od hodnocení důkazů provedeného soudem prvního stupně a že mu (v rozporu s tam citovanou judikaturou) neposkytl poučení podle § 118a odst. 2 ve spojení s § 211 zákona č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád (dále jen „o. s. ř.“) o tom, že je možné věc posoudit po právní stránce jinak, a nevyzval jej k doplnění rozhodných skutečností. Navrhl, aby dovolací soud napadený rozsudek změnil tak, že žalobě v celém rozsahu vyhoví, nebo aby jej zrušil a věc vrátil odvolacímu soudu k dalšímu řízení.

Žalovaný se ve vyjádření k dovolání ztotožnil s právními závěry odvolacího soudu, že žalobce neprovedl vyúčtování řádně. Poukázal zejména na to, že žalobce soudu předložil kromě vyúčtování nákladů k jednotlivým jednotkám i tzv. „Celkové vyúčtování bytových jednotek žalovaného za rok 2015“, které však nebylo součástí ani přílohou vyúčtování, a šlo jen o sumář výpočtu žalobce v součtu za všech šest jednotek žalovaného. Navrhl, aby dovolání bylo odmítnuto, případně zamítnuto.

Nejvyšší soud jako soud dovolací věc projednal podle zákona č. 99/1963 Sb., občanského soudního řádu ve znění účinném od 30. 9. 2017 – dále jen „o. s. ř.“, a zjistil, že dovolání je podáno v zákonné lhůtě (§ 240 odst. 1 o. s. ř.) oprávněnou osobou (účastníkem řízení) za splnění podmínky advokátního zastoupení (§ 241 odst. 1 a 4 o. s. ř.).

V projednávané věci se odvolací soud zabýval otázkou, zda žalobce provedl řádné vyúčtování plateb za služby za rok 2015 u jednotek ve vlastnictví žalovaného ve smyslu § 1181 o. z. ve spojení s § 7 zákona č. 67/2013 Sb. Vzhledem k tomu, že tato otázka hmotného práva dosud nebyla v rozhodování dovolacího soudu výslovně řešena, je podle ustanovení § 237 o. s. ř. dovolání přípustné.

Podle § 242 odst. 1 a 3 o. s. ř. dovolací soud přezkoumá rozhodnutí odvolacího soudu v rozsahu, ve kterém byl jeho výrok napaden. Rozhodnutí odvolacího soudu lze přezkoumat jen z důvodu vymezeného v dovolání. Je-li dovolání přípustné, dovolací soud přihlédne též k vadám uvedeným v § 229 odst. 1, § 229 odst. 2 písm. a) a b) a § 229 odst. 3 o. s. ř., jakož i k jiným vadám řízení, které mohly mít za následek nesprávné rozhodnutí ve věci.

Dovolatel namítal, že odvolací soud zatížil řízení vadami, které měly za následek nesprávné rozhodnutí ve věci (§ 242 odst. 3 o. s. ř.), jestliže rozhodl v jeho neprospěch, aniž jej o povinnosti doplnit tvrzení vzhledem k odlišnému právnímu posouzení ve smyslu § 118a odst. 2 o. s. ř. ve spojení s § 213b odst. 1 o. s. ř. řádně poučil. Poučení účastníků řízení postupem podle § 118a odst. 2 o. s. ř. však přichází v úvahu jen tehdy, jestliže možné jiné právní posouzení věci vyžaduje doplnění vylíčení rozhodujících skutečností (a navržení důkazů je prokazující), významných z pohledu skutku, který je předmětem řízení; postačují-li v řízení uskutečněná tvrzení a navržené (či nenavržené, ale provedené) důkazy pro objasnění skutkové stránky věci i při případném jiném právním názoru soudu, není třeba k poučení podle ustanovení § 118a odst. 2 o. s. ř. přistupovat (srov. např. rozsudky Nejvyššího soudu ze dne 11. 1. 2011, sp. zn. 21 Cdo 3820/2009, ze dne 13. 1. 2011, sp. zn. 26 Cdo 592/2010, nebo ze dne 8. 3. 2011, sp. zn. 26 Cdo 1522/2010). Odvolací soud založil své rozhodnutí na rozhodných skutečnostech, jež byly účastníky tvrzeny a zjištěny v řízení před soudem prvního stupně, nelze mu proto důvodně vytýkat, že žalobce nepoučil postupem podle ustanovení § 118a odst. 2 o. s. ř.

Podle § 1181 odst. 1 o. z. vlastník jednotky platí zálohy na plnění spojená nebo související s užíváním bytu (služby) a má právo, aby mu osoba odpovědná za správu domu zálohy včas vyúčtovala, zpravidla nejpozději do čtyř měsíců od skončení zúčtovacího období.

Podle § 7 odst. 2 zákona č. 67/2013 Sb. poskytovatel služeb ve vyúčtování musí uvést skutečnou výši nákladů za služby v členění podle poskytovaných služeb se všemi potřebnými náležitostmi, včetně uvedení celkové výše přijatých měsíčních záloh za služby tak, aby výše případných rozdílů ve vyúčtování byla zřejmá a kontrolovatelná z hlediska způsobů a pravidel sjednaných pro rozúčtování.

Soudní praxe se již v minulosti ustálila v názoru, že podmínkou splatnosti nedoplatku za služby je skutečnost, že vyúčtování bylo řádně (tj. v souladu s předpisy jej regulujícími) provedeno a nájemce s ním byl seznámen (srov. stanovisko Nejvyššího soudu ČSR z 16. 7. 1981, sp. zn. Cpj 164/80, uveřejněné pod č. 4/1983 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek, nebo rozsudek Krajského soudu v Hradci Králové z 9. 2. 1968, sp. zn. 7 Co 598/67, uveřejněný pod č. 15/1969 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek). O vyúčtování úhrad za plnění poskytovaná s užíváním bytu lze hovořit a vyúčtování může přivodit splatnost nedoplatku plynoucího z tohoto vyúčtování jen tehdy, obsahuje-li všechny předepsané náležitosti a je-li v něm uvedena cena provedené služby ve správné výši. Rozhodné je, že splatnost nedoplatku může nastat jedině na základě (v důsledku) řádného, tj. v souladu se všemi příslušnými předpisy provedeného, vyúčtování (srov. např. rozsudky Nejvyššího soudu z 26. 11. 2003, sp. zn. 21 Cdo 803/2002, nebo ze dne 24. 6. 2009, sp. zn. 26 Cdo 2471/2007 – ústavní stížnost podanou proti němu Ústavní soud odmítl usnesením ze dne 12. 5. 2010, sp. zn. IV. ÚS 2495/09).

Tyto právní závěry je třeba aplikovat i v poměrech bytového spoluvlastnictví (srov. např. rozsudky Nejvyššího soudu ze dne 28. 11. 2018, sp. zn. 26 Cdo 356/2018, a ze dne 5. 6. 2019, sp. zn. 26 Cdo 4637/2018) a není důvod se od nich odchylovat ani při vyúčtování služeb provedeného podle zákona č. 67/2013 Sb. Soud proto v řízení o zaplacení nedoplatku (přeplatku) zkoumá, zda vyúčtování služeb bylo provedeno řádně a stalo se splatným. Skutečností, zda je vyúčtování služeb řádné (a uplatněný nárok tudíž důvodný), se soud zabývá bez ohledu na to, zda proti němu podal příjemce služeb námitky (srov. § 8 odst. 2 zákona č. 67/2013 Sb.), neboť ani absence námitek nemůže zhojit případné nesprávnosti ve vyúčtování. Ostatně ani zákon č. 67/2013 Sb. s podáním námitek žádné následky nespojuje, pouze stanoví povinnost poskytovateli služeb na ně nejpozději do 30 dnů od jejich doručení reagovat.

Náležitosti (řádného) vyúčtování služeb, jež jsou spojeny s užívání bytu nebo s ním souvisejí, nyní upravuje zákon č. 67/2013 Sb. (vzhledem k tomu, že v dané věci jde o vyúčtování služeb za rok 2015, ve znění účinném do 31. 12. 2015), který v § 2 písm. f) vyúčtováním rozumí vyčíslení skutečné výše nákladů na služby a záloh na jednotlivé služby (demonstrativně vyjmenované v § 3 odst. 1 zákona) v daném zúčtovacím období. V § 7 odst. 2 zákona jsou pak konkrétně uvedeny náležitosti vyúčtování, které musí obsahovat skutečnou výši nákladů na služby v členění podle poskytovaných služeb se všemi potřebnými náležitostmi, včetně uvedení celkové výše přijatých měsíčních záloh za služby tak, aby výše případných rozdílů ve vyúčtování byla zřejmá a kontrolovatelná z hlediska způsobů a pravidel sjednaných pro rozúčtování. Vyúčtování, které mu musí být doručeno (§ 7 odst. 1 zákona č. 67/2013 Sb.), příjemci služeb (vlastníku jednotky) určí výši přeplatku či nedoplatku na poskytnutých službách, jehož finanční vyrovnání se provede ve lhůtě vyplývající z § 7 odst. 3 zákona č. 67/2013 Sb. (pro bytové spoluvlastnictví ve lhůtě, která byla do 30. 6. 2020 upravena v § 1186 odst. 2 o. z.). Vzhledem k tomu, že vyúčtování je účetní doklad, mělo by obsahovat i jeho obecné náležitosti, vyplývající z § 11 odst. 1 zákona č. 563/1991 Sb. o účetnictví, ve znění pozdějších předpisů, jež nejsou kryty shora uvedeným vymezením speciálním, zejména v něm musí být uvedeno, kdo a kdy jej vyhotovil [srov. 11 odst. 1 písm. d), f)].

V projednávané věci žalobce vystavil dne 11. 4. 2016 doklady, nazvané „Vyúčtování zálohových plateb 2015“, kterými ke každé bytové jednotce žalovaného zvlášť vyčíslil náklady na jednotlivé služby za rok 2015 i celkové náklady na bytovou jednotku, neuvedl v nich však výši žalovaným zaplacených (byť jednorázově) záloh v průběhu roku 2015, ačkoli mu byla v době vypracování vyúčtování známa. Za této situace postrádá žalobcem provedené vyúčtování jednu ze základních náležitostí, kterou je vyčíslení skutečné výše záloh. Proto nejde o vyúčtování řádné, neboť fakticky uvádí pouze výši nákladů za služby pro jednotlivé byty, aniž by byly zohledněny přijaté zálohy a vyčíslen nedoplatek.

Výše záloh uhrazených žalovaným (v částce 60 611 Kč) byla od celkových nákladů na služby za byty žalovaného (v částce 175 193,82 Kč) odečtena až v dokladu nazvaném „Celkové vyúčtování bytových jednotek žalovaného za rok 2015“, který však není podepsaný ani datovaný, takže není zřejmé, kdo a kdy jej vyhotovil. V řízení pak nebylo tvrzeno, tím méně prokázáno, že by tento doklad byl součástí provedeného vyúčtování a spolu s ním žalovanému doručen. Z obsahu spisu (zejména žaloby) i obsahu samotného dokladu plyne, že sloužil jako poklad při vyčíslení „úhrnného nedoplatku“ pro potřeby žalobce. Proto jej odvolací soud správně za součást vyúčtování nepovažoval a správně dovodil, že vyúčtování služeb provedené žalobcem není řádné a splatné.

Lze uzavřít, že z pohledu uplatněných dovolacích námitek je rozsudek odvolacího soudu věcně správný, proto dovolací soud dovolání zamítl [§ 243d písm. a) o. s. ř.].

O náhradě nákladů dovolacího řízení dovolací soud rozhodl podle § 243c odst. 3 věty první, § 224 odst. 1, § 151 odst. 1 a § 142 odst. 1 o. s. ř. a zavázal žalobce, který nebyl v dovolacím řízení úspěšný, k náhradě nákladů dovolacího řízení, jež vznikly žalovanému v souvislosti s podáním vyjádření k dovolání prostřednictvím advokáta. Tyto náklady sestávají z odměny advokáta v částce 5 700 Kč [§ 6 odst. 1 ve spojení s § 7 bodem 5, § 11 odst. 1 písm. k) vyhlášky č. 177/1996 Sb., o odměnách advokátů a náhradách advokátů za poskytování právních služeb (advokátní tarif), dále jen „AT“] a z paušální částky náhrad hotových výdajů ve výši 300 Kč (srov. § 13 odst. 1 a 3 AT), celkem tedy činí 6 000 Kč. Vzhledem k tomu, že zástupkyně žalovaného neosvědčila (§ 14a odst. 1 AT), že je plátcem daně z přidané hodnoty, nenáleží k nákladům řízení náhrada za daň z přidané hodnoty z této odměny a náhrad (srov. § 137 odst. 3 a § 151 odst. 2 větu druhou o. s. ř.).

P o u č e n í : Proti tomuto rozsudku není opravný prostředek přípustný. Nesplní-li povinný dobrovolně, co mu ukládá vykonatelné rozhodnutí, může oprávněný podat návrh na exekuci (soudní výkon rozhodnutí).

V Brně dne 26. 8. 2020 JUDr. Jitka Dýšková předsedkyně senátu