Ústavní soud rozhodl v senátě složeném z předsedy Davida Uhlíře, soudce Tomáše Lichovníka (soudce zpravodaje) a soudce Vladimíra Sládečka ve věci ústavní stížnosti Ivanky Müllerové, zastoupené JUDr. Ivem Hešíkem, advokátem se sídlem Olomoucká 8, 746 01 Opava, proti usnesení Nejvyššího soudu č. j. 26 Cdo 3465/2017–156 ze dne 17. 1. 2018, rozsudku Vrchního soudu v Olomouci č. j. 8 Cmo 203/2016–89 ze dne 14. 12. 2016 a rozsudku Krajského soudu v Ostravě č. j. 42 Cm 281/2015–45 ze dne 6. 4. 2016, takto:

Ústavní stížnost se odmítá.

Odůvodnění

Ústavní stížností, která splňuje formální náležitosti ustanovení § 34 zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen „zákon o Ústavním soudu“), se stěžovatelka domáhá zrušení v záhlaví uvedených soudních rozhodnutí, jimiž mělo dojít zejména k porušení čl. 36 a násl. Listiny základních práv a svobod.

Z napadených rozhodnutí Ústavní soud zjistil, že shora označeným rozsudkem Krajský soud v Ostravě zamítl žalobu stěžovatelky na vyslovení neplatnosti usnesení shromáždění Společenství vlastníků X ze dne 29. 6. 2015 v části přijetí nových stanov. K odvolání stěžovatelky Vrchní soud v Olomouci v záhlaví citovaným rozsudkem rozhodnutí nalézacího soudu ve věci samé jako věcně správné potvrdil. Následné dovolání stěžovatelky Nejvyšší soud vpředu uvedeným usnesením jako nepřípustné odmítl.

Proti rozhodnutím soudů brojí stěžovatelka ústavní stížností, domáhajíc se jejich kasace. Stěžovatelka namítla, že soudy učiněná skutková zjištění nejsou v souladu s provedenými důkazy, neboť tyto důkazy nejsou hodnoceny ve vzájemném souladu a komplexně. Stěžovatelka dále namítla, že odkaz soudů na ustanovení § 3041 odst. 2 nového občanského zákoníku stran povinnosti společenství vlastníků jednotek přizpůsobit své stanovy nové právní úpravě není případný, protože dané ustanovení (povinnost) na společenství vzniklá do 31. 12. 2013 nedopadá. Tuto svoji argumentaci stěžovatelka v ústavní stížnosti podrobně rozvedla.

Ústavní soud zvážil argumentaci stěžovatelky i obsah naříkaných soudních aktů a dospěl k závěru, že ústavní stížnost je zjevně neopodstatněná.

Ústavní soud nedospěl k závěru, že by se soudy dopustily jakékoli deformace důkazů či že by je hodnotily jen izolovaně, a nikoli v jejich vzájemné souvislosti. Stěžovatelka v ústavní stížnosti ostatně jen pokračuje v polemice se soudy ohledně jimi přijatých závěrů po skutkové a právní stránce. Soudy se v potřebném rozsahu zabývaly jak pozváním stěžovatelky na shromáždění, tak i na něm přijatým usnesením o přijetí nových stanov. V té souvislosti stěžovatelce připomněly, že na shromáždění byla řádně pozvána a nic jí nebránilo v účasti na něm. Skutečnost, že se trvale zdržuje ve Spolkové republice Německo, nemůže jíž k tíži celého společenství z hlediska potřeb jeho fungování a správy svých záležitostí. Stěžovatelka se ostatně mohla na shromáždění vlastníků nechat zastoupit.

Pochybení společenství vlastníků jednotek soudy neshledaly ani v otázce přijatých stanov. Výklad stěžovatelky o způsobu jejich schvalování neakceptoval ani odvolací, ani dovolací soud. Nejvyšší soud zdůraznil, že právní povaha právnických osob, tedy včetně společenství vlastníků jednotek (jakož i bytových družstev apod.), se řídí novým občanským zákoníkem bez dalšího ode dne nabytí jeho účinnosti (§ 3041 odst. 1 o. z.). Naopak nový občanský zákoník sám vyžaduje přizpůsobení společenské smlouvy či statutu (zde stanov) nové právní úpravě, a to v krajním případě pod hrozbou zrušení právnické osoby s likvidací (§ 3041 odst. 2 o. z.). Ani odvolací soud dle názoru Ústavního soudu nijak nepochybil, pakliže odmítl odkaz stěžovatelky na dikci § 3063 o. z., z níž stěžovatelka dovozovala podřazení poměrů společenství dosavadní úpravě. Předmětné ustanovení se totiž dotýká problematiky vlastnictví jednotek, tedy právního režimu samotného nabytí vlastnického práva k nim, a nikoli vnitřních poměrů právnické osoby, což je podstatný rozdíl.

Ve světle řečeného tudíž Ústavní soud odmítl ústavní stížnost dle § 43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu jako návrh zjevně neopodstatněný. Na závěr se sluší připomenout, že Ústavní soud nepřihlížel k následnému podání stěžovatelky ze dne 28. 2. 2019. Jednak nejde o kvalifikované podání (učiněné právním zástupcem), jednak se v něm zabývá problematikou jiného soudního řízení, které ale s nyní napadenými rozhodnutími nesouvisí.

Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.

V Brně dne 12. března 2019

David Uhlíř v. r. předseda senátu