Představme si, že v 15. poschodí bydlí rodina se třemi dětmi předškolního věku. Oba rodiče zaměstnaní, uzavření, tzn. neholdují společenskému životu, dědi chodí do předškolního zařízení, rodina vlastní osobní vůz. Ráno všichni společně sjedou do přízemí, při té příležitosi vynesou odpadky, děti rozvezou do zařízení, sebe do zaměstnání. V podvečer se opět společně i s nákupy vracejí domů.

A dále si představte v témže domě společenskou rodinu s jedním malým dítětem a malým psem (malí jsou učůranější) v 5. patře. Tatínek je na rodičovské dovolené, maminka chodí do práce. Tatínek rád vaří, nakupuje každé dopoledne čerstvé suroviny, několikrát denně venčí psa (při té příležitosti i dítě), má vysledováno, kdy listonoš přináší poštu a sjíždí ke schránce… Připočtěme jízdy výtahem jeho manželky a přátel, s nimiž se stýkají i několikrát do týdne.

Já opravdu nevidím spravedlnost rozdělení nákladů na provoz a údržbu výtahu podle poschodí (viz příspěvek níže) nebo podle osob (realita v řadě domů). Ale ani podle bytových jednotek. Ale obýváme jeden dům a nějak se dohodnout musíme. Také si můžeme pořídit čipy a výtah naprogramovat tak, že se rozjede jen při jeho přiložení, tato data ukládat a pak složitě účtovat podle nich – upřímně, tato poslední možnost by byla pravděpodobně nákladnější než dohoda.