Pane Pavle, nevzpomínám si, že by zde někdo někdy tvrdil, že zateplení (a celkově jakékoliv technické zhodnocení) snad nepatří pod správu domu. Patří to pod správu domu, vykonávanou jeho vlastníky.
Spoluvlastníci jsou oprávnění svůj společný majetek opravit, či technicky zhodnotit, či naopak technicky znehodnotit. Jsou dokonce oprávněni dům zničit a z budovy vytvořit zbořeniště. Jsou oprávnění stavbu odstranit. To plyne z právní úpravy spoluvlastnictví, a nikdy to nikdo nezpochybňoval. (Pro zjednodušení vynechávám nutnost obstarat si k takovým činnostem veřejnoprávní povolení od Stavebního úřadu.)
Pokud jde o Vámi označený rozsudek velkého senátu Občanskoprávního a obchodního kolegia Nejvyššího soudu 31 Cdo 4294/2011, dopustil jste se tří chyb:
- Hledáte v rozsudku Nejvyššího soudu něco, co v něm není.
- Směšujete dohromady pojmy „správa vlastního majetku“ a „správa cizího majetku“.
- Dopouštíte se argumentačního faulu, když používáte v nadpisu pouze obecný pojem „správa“. Je třeba rozlišovat správu prováděnou vlastníkem majetku od správy prováděné správcem cizího majetku. Vztah ke spravovanému majetku je v obou případech odlišný a odlišný je nepochybně také rozsah správy.
Nejvyšší soud se vyjadřoval pouze k tomu zda vlastníci jednotek mohou rozhodnout a provést zateplení. Samozřejmě, že mohou. Je třeba rozlišovat kdy jde o právní způsobilost spoluvlastníků budovy (vlastníků jednotek) a kdy jde o právní způsobilost správce – právnické osoby, která vlastníkům slouží.
Namísto četby poněkud popletené věty z rozsudku NS by bylo lepší přečíst si Babičku od Boženy Němcové. Paní kněžna Zahaňská byla nepochybně oprávněna svůj zámek v Ratibořicích nejen opravit, ale také přestavět, technicky zhodnotit, zateplit, nebo třebas i zbourat. O tom nebylo sporu, není o tom sporu a nebude o tom sporu. Nepotřebujeme ani Nejvyšší soud, ani Ústavní soud, aby nám tuto banální pravdu zjevili.
Naproti tomu zámecký správce z knihy „Babička“ nesměl paní kněžně zasáhnout do podstaty jejího majetku. Měl totiž jako pouhý správce omezenou právní způsobilost. A tato omezená právní způsobilost zahrnovala POUZE některé vyjmenované činnosti. Inu, zámecký správce na tom byl přesně tak, jak je to dnes uvedeno v ustanovení § 9 ZoVB:
| 72/1994 Sb. § 9 Společenství vlastníků jednotek (dále jen „společenství“) je právnická osoba, která je způsobilá vykonávat práva a zavazovat se POUZE ve věcech spojených se správou, provozem a opravami společných částí domu (dále jen „správa domu“), popřípadě vykonávat činnosti v rozsahu tohoto zákona a činnosti související s provozováním společných částí domu, které slouží i jiným fyzickým nebo právnickým osobám. |
Ustanovení § 9 ZoVB obsahuje taxativní (úplný) výčet činností, které tvoří práívní způsobilost SVJ ve správě cizího domu. Opravy zde vyjmenovány jsou, technické zhodnocení však nikoliv. Zákonodárcům velmi leželo na srdci, že jde o výčet taxativní (úplný), nikoliv o výčet příkladmý. SVJ jako právnická osoba se do ZoVB dostalo s novelou č. 103/2000 Sb., ale už v následujícím roce 2001 byla schválena novela č. 451/2001 Sb., která do definice právní způsobilosti právnické osoby přidala slovo POUZE. Důvod byl tehdy zjevný: zákonodárcům šlo o to, aby výčet byl jednoznačně chápán všemi jako taxativní – aby nebylo možno vykládat ustanovení § 9 extenxzivně tak, že SVJ(2000) má ve své právní způsobilosti i vymáhání záloh na jiné než v zákoně vyjmenované činnosti.
Pouhé konstatování Nejvyššího soudu, že spoluvlastníci majetku mohou rozhodovat o jeho technickém zhodnocení, není žádný objev. To plynulo z rakouského zákoníku ABGB již od roku 1811, a platí to dodnes. Rozsudek neříká ovšem vůbec nic o právní způsobilosti právnické osoby SVJ(2000).
Kdybyste si ten rozsudek přečetl, namísto odkazování na poznámku z druhé ruky od ÚS, věděl byste co soud ve skutečnosti právně řešil: Rozsudek je celý – od počátku do konce – o tom, zda je či není možno předepsat vlastníkovi jednotky příspěvky na opravu či zhodnocení jeho majetku v jiné výši nežli podle spoluvlastnických podílů. Pouze toto soud řešil, pouze k tomuto se v rozsudku vyjadřoval. Pouze řešení této otázky mělo judikatorní přesah.
Při tom vyšlo mimochodem najevo, že slavní soudci velkého senátu Občanskoprávního a obchodního kolegia Nejvyššího soudu nerozlišili pojem „oprava“ od pojmu „technické zhodnocení“. Ale ve sporu vůbec nešlo o tyto dva pojmy. Nešlo ani o to kdo byl oprávněn o technickém zateplení rozhodnout – vždyť je bezvýznamné, zda o zateplení si rozhodli vlastníci na shromáždění, nebo šlo o rozhodnutí právnické osoby. Vyšlo jim to nastejno. Rozsudek nijak nespočíval v rozlišení co je opravou a co technickým zhodnocením. Nespočíval ani v rozlišení jaká je právní způsobilost samotného vlastníka a jak se liší od omezené právní způsobilosti jeho zákonného sluhy – správce.
Pokud se chcete v judikatuře přesvědčit, jak soudy rozlišují opravu od technického zhodnocení majetku, musel byste se podívat do judikatury Nejvyššího správního soudu. To je jiná odborná liga. Těm se nemůže stát, že by si oba pojmy náhodně pletli. k tomu viz např. rozsudek NSS ze dne 7. 5. 2008, čj. 9 Afs 141/2007–83) a rozsudek NSS ze dne 27. dubna 2012, č.j. 8 Afs 4/2012. Viz http://www.portalsvj.cz/…-neni-oprava.
Soudci NSS totiž běžně řeší spory podnikatelů a státu ohledně daní, a v této oblasti si nesmí plést pojmy. To by jim neprošlo. To by se jim účastníci sporu sborově vysmáli – jak podnikatel, tak zástupci Finančního ředitelství. Takovou základní neznalost, jakou projevili slavní soudci velkého senátu Občanskoprávního a obchodního kolegia Nejvyššího soudu, by si NSS dovolit nemohl.
Argumentujete tedy jednou zjevně vadnou větou v rozsudku Nejvyššího soudu; soudím, že je to je právně nepoužitelné pro ten účel, který Vy sledujete.
lake
Poslední komentáře