Úhrada za vytápění bytů v domech s centrální dodávkou tepla.

V různých časových periodách se na několika ministerstvech, na seminářích a konferencích, v odborném i denním tisku, na internetových portálech TZB i SVJ, objevují, více či méně odborné diskuse a debaty na rozdělení celkových vytápěcích nákladů domu na jednotlivé byty. Hlavním a přetrvávajícím problémem je řada objektivně existujících nejasností, vyplývající z nerespektování základních fyzikálních zákonů z oboru termomechanika a hydromechanika. Ty jsou nahrazovány odhady a spekulativním tvrzením, s odkazem na údajné zahraniční zkušenosti a doporučení řady zájmových sdružení, která místo prospěchu uživatelů bytů, představují zájmy výrobců technických zařízení pro poměrové měření. Typickou ukázkou, často se objevující v některých nabídkách dodavatelů služeb je termín „skutečná spotřeba“, účelově interpretován jako „skutečná spotřeba tepla“. Při určování úhrady za vytápění prostřednictvím poměrového měření aplikovaného podle normy ČSN EN 834 se jedná o parametr pro české právní prostředí nepoužitelný, protože vede k výrazně nižší hodnotě ve středových bytech na úkor bytů okrajových. Teprve zavedením koeficientu polohy bytu v domě, který není součástí této normy, je tato norma použitelná. V důsledku neexistence fyzikálně jednoznačné a ověřitelné definice se rozúčtování stává nejen nedůvěryhodným, ale i záměrně zneužitelným cílem korupčního jednání.

Obtížné stanovení obecných podmínek poměrového měření a rozúčtování je způsobeno rozlišnými systémy poměrového měření, které vzájemně nejsou srovnatelné měřenou veličinou, ani jejím dalším zpracováním. Jako příklad lze uvézt porovnání systému s indikátorem na otopném tělese (§9, odst. 2a) s indikátorem na odtokové trubce z otopného tělesa (§9, odst. 2b), podle připravované novely vyhlášky č. 194/2007 Sb.). Tyto dva systémy poměrového měření, opticky se lišící jen místem instalace jsou však zásadně odlišné. První představuje systém vycházející z jakési společenské dohody, kde výsledky nejsou založené na jednoznačně definovaných a objektivně měřených parametrech, druhý systém, vyvinutý na Technické univerzitě v Liberci v rámci Státního cílového programu č. 02 „Racionalizace spotřeby a využití paliv a energie“, byl zaměřen nejen na výši možných úspor, ale zejména na fyzikální podstatu a zdůvodnitelnost rozhodujících veličin. Název systému byl odvozen z jeho podstatného prvku, kterými jsou Vnější Integrační Poměrová měřidlA VIPA. Úkol byl uzavřen v roce 1985 závěrečnou zprávou, ale v dalším vývoji i praktickém ověřování bylo dále pokračováno. Vzhledem k závažnosti byly výsledky oponovány řadou odborníků. Do současné doby bylo provedeno více než 3 miliony rozúčtování. Ve své podstatě představuje systém VIPA modifikovanou denostupňovou metodu, kde modifikace spočívá ve stanovení teploty místnosti nikoliv přímým měřením, ale prostřednictvím měřené teploty vratného potrubí z otopného tělesa. Tím je na jedné straně zajištěna identifikace dlouhodobého, nepřiměřeného větrání, s výraznější spotřebou tepla, na druhé straně vliv vnitřních prostupů tepla mezi byty při výrazném nebo úplném uzavírání otopných těles. V důsledku fyzikálně pochybené představy o rozhodujícím vlivu tepla, předaného do vytápěné místnosti otopným tělesem a indikovaného podle normy ČSN EN 834, je vliv tepla předaného vnějšímu okolí domu podle modifikované denostupňové metody, nesrovnatelně blíž rozsahu náměrů indikátorů. V obou případech je dále u jednotlivých indikátorů aplikován algoritmus přepočtu náměru, vedoucí k určení úhrady za vytápění bytu jako podíl na vytápěcích nákladech celého domu. Náměry indikátorů VIPA jsou přímo ukazatelem ekonomického nakládání s tepelnou energii, vyjadřujícím dosahovanou teplotu vytápěné místnosti. Podíl úhrady je dán podílem násobku teplotního rozdílu mezi teplotou vytápěné místnosti a venkovní teplotou, násobeným podlahovou plochou vytápěné místnosti k součtové hodnotě předešlých údajů. Venkovní teplota je pro jednotlivé oblasti použita z údajů Hydrometeorolo­gického ústavu.

Výchozí parametry pro určení úhrady za vytápění při použití indikátorů podle §9, odst. 2b) připravované novely vyhlášky č. 194/2007 Sb.

• 1) Celková spotřeba zúčtovací jednotky
• 2) Základní a spotřební složka zúčtovací jednotky
• 3) Kriterium pro rozdělení základní složky
• 4) Kriterium pro rozdělení spotřební složky
• 5) Měrné náklady na 1 m2 započitatelné plochy bytu

ad 1) Celková spotřeba tepla zúčtovací jednotky, vyjádřená v korunách jako celkové vytápěcí náklady zúčtovací jednotky se měří stanoveným měřidlem tepla, umístěným na vstupu do zúčtovací jednotky nebo se určí výpočtem ze spotřebovaného paliva. Způsob měření není závislý na typu následujícího způsobu rozpočítávání úhrady za vytápění na jednotlivé byty. Mezi jednotlivé byty se rozdělí podle přepočtených náměrů měřicích zařízení nebo indikátorů s ohledem na související právní vztahy při určování ceny bytu nebo výše nájmu. Náklady na vytápění bytů představují podíl na celkových vytápěcích nákladech zúčtovací jednotky.

ad 2) Celkové vytápěcí náklady se rozdělí na základní a spotřební složku. Pro optimální využití investičních prostředků by spotřební složka, která je ukazatelem využívání tepelné energie v jednotlivých bytech, měla být co nejvyšší. Podíl základní a spotřební složky úhrady není ve vyhlášce stanoven exaktně, ale je výsledkem různých protichůdných názorů, zkušeností a snahy eliminovat nepřiměřené rozdíly v náměrech některých typů indikátorů, aplikovaných ve smyslu norem EN 834 a EN 835. Snaha o prosazení základní složky ve výši 70 až 80%, nebo nezdůvodněné doporučení 50/50 % je s ohledem na zamýšlenou povinnost instalace indikátorů příčinou výrazného nesouhlasu odborné i laické veřejnosti s vynakládáním investičních prostředků, které pak vyhláškou jsou z rozúčtování prostřednictvím nízké spotřební složky vyřazeny. Pro výše uvedený typ indikátoru a systém přepočtu na úhradu za vytápění bytu je navrhován podíl základní a spotřební složky poměrem plochy společných prostor k součtové ploše bytů. To vyplývá z logické podstaty, kde uživatel bytu má možnost přímo ovlivnit spotřebu jen ve vlastním bytě.

ad 3) Základní složka je rozdělována mezi jednotlivé byty podle poměru velikosti započitatelné podlahové plochy bytu nebo nebytového prostoru k celkové započitatelné podlahové ploše bytů a nebytových prostorů v zúčtovací jednotce.

ad 4) – a) Spotřební složka je rozdělována podle poměru náměru indikátoru, násobeného započitatelnou podlahovou plochou vytápěné místnosti nebo nebytového prostoru k součtu náměrů všech indikátorů, násobených započitatelnou podlahovou plochou jednotlivých vytápěných místností.

• b) Spotřební složka je rozdělována podle poměru náměru indikátoru,

násobeného započitatelnou podlahovou plochou vytápěné místnosti a energetickou náročností vytápěné místnosti nebo nebytového prostoru k součtu náměrů všech indikátorů násobených započitatelnou podlahovou plochou vytápěné místnosti a energetickou náročností vytápěné místnosti celého domu.

Rozúčtování podle a) se provede v případě, kdy energetická náročnost bytu není započítána do nájmu, nebo ceny bytu (vhodné pro ČR i SR), stejná úhrada při stejné teplotě a velikosti vytápěné místnosti – TQC

Rozúčtování podle b) se provede v případě, kdy energetická náročnost bytu je započítána do nájmu, nebo ceny bytu (nevhodné pro ČR i SR), rozdílná úhrada při stejné teplotě místnosti – TQD

Podíl základní a spotřební složky nemá kompenzovat fyzikálně nepřijatelné a nezdůvodnitelné rozdíly v náměrech indikátorů. Navýšení základní složky nad 50% celkových vytápěcích nákladů domu jako prostředek této kompenzace, znehodnocuje investiční náklady vynaložené na poměrové měření. Podmínkou pro správné rozúčtování je rovnost podílu jmenovitých tepelných ztrát vytápěných místnosti k jmenovitému výkonu otopných těles.

ad 5) Vzhledem k tomu, že modifikovaná denostupňová metoda vylučuje náměry indikátorů v rozsahu nula, až několik tisíc, ale náměry odpovídají rozsahu možných teplot místností a bytů je existence omezujícího §3 odst. 2 pro tento typ indikátorů bezpředmětná. Násilná úprava náměrů indikátorů přičítáním resp. odečítáním určitého počtu dílků mimo dosah uživatele bytu je ukázkou nedokonalosti poměrového měření prostřednictvím indikátorů podle norem EN 834, převzatých jako ČSN EN 834, zpochybňuje celý smysl poměrového měření, znemožňuje jakoukoliv laickou kontrolu rozúčtování uživatelem bytu. Navíc může být korupčně zneužíváno, neboť přičítaní a odečítání dílků indikátorů se provádí mimo dosah uživatele bytu.

Navýšení spotřební složky vytápění z hodnoty 1,6 ti násobek průměrné hodnoty na trojnásobek by mělo být použito jen ve výjimečném a odůvodněném případě, protože je to v rozporu s fyzikální možností.

Poměrové měření a legální metrologie.

Podrobíme-li uvedené pojmy podrobnější analýze vyplývající z vlastní podstaty funkce a dopadu na motivaci širokého okruhu uživatelů centrálně vytápěných domů, dojdeme bezpochyby ke kontroverzním závěrům. Dlouhodobě lze pozorovat neodůvodnitelnou snahu o jednoznačné nadřazování legální metrologie poměrovému měření. Namísto hledání cesty k nalezení společné, oboustranně přijatelné formulace vztahu poměrového měření a legální metrologie, dospěla relativně dlouhodobá diskuse pouze k formulaci týkající se názvosloví a následného vyloučení poměrových měřidel z oblasti měřicí techniky. Všeobecně používaný degradující název „indikátor“ a v poslední době zaváděný název „pomůcka k rozúčtování“ svědčí nejen o nerespektování technického pokroku a nepochopení podstaty poměrového měření ale i nepochopení ze strany subjektů zabývajících se teoreticky nebo prakticky poměrovým měřením a vydávajících poměrové měřidlo za měřicí zařízení přímo ukazující spotřebu tepelné energie v bytě. Poměrové měření v sobě zahrnuje nejen měřidlo, které je v řetězci úkonů na samém začátku a tvoří nejjednodušší část problému. Daleko závažnější je algoritmus přepočtu náměru měřidla na příslušný podíl vytápěné místnosti na celkových vytápěcích nákladech domu. Zcela záměrně je použit pojem měřidlo, neboť tato skutečnost zásadně mění i podmínky pro jeho hodnocení z pohledu legální metrologie. Výrazné výhrady k názvu „měřidlo“ lze ovšem chápat. Stačí položit otázku, když měřidlo, tak co vlastně měř? Odpověď je následující: Poměrová měřidla VIPA měří průběžně povrchovou teplotu vratného potrubí otopného tělesa a průběžně ji načítají do paměti jako časový integrál teploty ze kterého lze při stejné době počátku a konce odečtu určit průměrnou teplotu za daný časový interval v místě instalace čidla. Může samozřejmě následovat otázka, kterou jsme si kladli sami sobě, v jakém vztahu je půměrná teplota vratného potrubí v otopném období k průměrné teplotě místnosti a k určení úhrady za vytápění? To je ta následující, složitější část vycházející z náměru indikátoru a končící částkou za vytápění, která je podílem na celkových vytápěcích nákladech domu. Nejjednodušší odpověďí je bez důkazu tvrdit, že to tak nejde. Ptali jsme se před mnoha lety na jedné mezinárodní konferenci německého odborníka, zástupce rozúčtovatelské firmy, proč to nejde. Po vzrušené diskusi před plénem účastníků odborník prohlásil, že to tak nejde z toho důvodu, že to odporuje německé normě. Na další naší otázku, zda uvedená norma je fyzikálně relevantní, už nedokázali neodpovědět. Podobných otázek a podobných zjištění je celá řada. Není smyslem tohoto stanoviska k poměrovému měření uvádět výsledky mnohaletého výzkumu a mnohaletých praktických zkušeností. Vzhledem k velkému množství faktografického materiálu lze jen odkázat na široký výběr publikací.

Několik praktických poznámek na závěr.

Na spotřebu tepla k vytápění bytů má bezesporu vliv řada faktorů, vzájemně se lišících jak investičními náklady, ekonomickou návratností , tak vzájemným působením. Mezi nejčastěji používané racionalizační opatření lze zahrnout: zateplování, výměnu oken a dveří, osazení termostatickými ventily, regulaci vytápěcí soustavy, někdy problematické odpojování od teplarenské soustavy, používání doplňkových zdrojů tepla, poměrové měření. Záměrně je poměrové měření uvedeno na konec všech opatření, tak jak je zcela mylně chápáno některými odborníky i laiky. Podle našeho názoru a našich zkušeností by to mělo být obráceně. Na prvním místě by poměrové měření mělo předcházet před všemi zpravidla výrazně dražšími opatřeními. (Není to proto, že se poměrovým měřením sami zabýváme, ale zabýváme se jím proto, že přináší ve vztahu k vynaloženým nákladům nejvyšší návratnost.) Spory o povinné nebo nepovinné použití poměrového měření jsou jednoznačně vyřešeny vyhodnocením ekonomické návratnosti vedoucí k závěru: „ máme poměrové měření proto, že ho chceme, nikoliv proto, že ho musíme mít“.

Vzájemné působení uvedené na počátku předchozího odstavce lze vysvětlit několika skutečnostmi. Po zateplení nedošlo k úspoře tepla, protože uživatelé bytů pootevřeli víc okna. Po nasazení poměrových měřidel větrali přiměřeně (pozor na přehnané šetření k dosažení nulových náměrů indikátorů podle normy ČSN EN 834). Po povinné instalaci termoventilů nedošlo k úspoře. Došlo k ní až následující rok po instalaci poměrových měřidel. Přesnou regulací s dosažením teploty podle projektu ve výši 20°C v každé obytné místnosti bytového domu se sice zcela vyloučí vzájemné prostupy tepla mezi byty ale je to systém regulace vhodný pro kasárny, nikoliv pro byty. Podle vyhodnocení indikátorů VIPA je nejčastěji používaná teplota v obývacím pokoji 22 až 23°C, v ložnici 17 až 19°C. Na individuálním účtu za vytápění jednotlivých místností je pro kontrolu rozúčtování vždy uvedena hodnota teplotních rozdílů mezi vytápěnými místnostmi téhož bytu a mezi místnostmi bytu a průměrnou teplotou celého domu.
Doc. Ing. Josef Patočka, CSc.

/1/ Černý L., Patočka J.: Úsporné hospodaření teplem v domě podmíněné racionální motivací
/2/ Patočka J.: (Ne)kontrolova­telnost rozúčtování Energie a peníze č. 7–8/2010