Tvrdit, že u koeficientů jde o „duchařinu“ může jen člověk, který netuší o čem je řeč. Koeficienty používané při rozúčtování služby vytápění jsou zpravidla trojího druhu:

• Koeficient výkonu otopného tělesa: to není „duchařina“, nýbrž výkon tělesa se změří přesným postupem podle normy ČSN-EN buď ve státní zkušebně, nebo ve vlastní zkušebně výrobce radiátoru.
• Koeficient pro upevnění indikátoru na těleso: opět žádná „duchařina“,nýbrž výsledek měření doloženého protokolem; tyto koeficienty poskytuje uživatelům výrobce indikátorů a držáků k nim.
• Koeficient pro polohu místnosti: opět žádná „duchařina“, nýbrž praxí prověřený výpočet tepelných ztrát podle příslušné normy. Podrobnosti sdělí každý projektant, který se zabývá návrhem vytápění budov. Ztráty závisejí na rozdílu vnitřní a venkovní teploty, na skladbě stavebních hmot a izolačních materiálů pro danou místnost, na umístění v budově. Přesná kalkulace počítá s vlivem světových stran (oslunění) a vlivem ochlazování prouděním vzduchu (vliv převládajícího směru větru, vliv výšky podlaží nad terénem). Na vše jsou tabulky, vzorce a výpočtové programy.

Shrnuji, že koeficient polohy lze vypočítat a existuje k tomu i příslušné softwarové vybavení. Nad rámec výpočtu je možno ve sporných případech provádět zjištění skutečného stavu stavby (sondy do obálky budovy, termovizní zkoumání, které odhalí chyby při provádění stavby (odchylky od projektu, chybějící izolace, tepelné mosty, netěsnící spáry, …). To už jde nad rámec této diskuse a takové postupy se spíše uplatňují při předávání stavebního díla a při reklamacích vad stavby.

Jestliže konečný spotřebitel nedostane uspokojivou odpověď ohledně způsobu určení použitých koeficientů, může reklamovat. Při neuznání reklamace se může obrátit na soud, který posoudí správnost použitých podkladů na základě svědecké výpovědi projektanta-výpočtáře, či podle posudku soudního znalce v oboru navrhování staveb.

Zaříkávače duchů si soud opravdu nepředvolá, to mi věřte, pane Vlčku.

lake