Korekce se typicky dělá tak, že vezmete celkové náklady na otop, vydělíte započ. podlahovou plochou. Tím dostanete průměrnou částku. Následně stanovíte limity (vyhláška 372/2001 říká, že se nelze odchýlit o více než 40% na každou stranu, ale většinou se jako dolní limit nepoužívá 60%, nýbrž 75 nebo 76%, což podle mého názoru stojí právně trochu na vodě, zdůvodněno to je snad §689 Obč. zákoníku, nebo obch?, kde se mluví o tepelné stabilitě budov, ale řeší se to tam v souvislosti s vytápěním nebytových prostor a s tím, že teplota nemá poklesnout o více než 4 stupně od projektované teploty, a z toho plyne při použití pravidla, že 1 stupeň odpovídá 6% nákladům, právě těch 24% jako odchylka směrem dolů).

Komu následně jeho náklady vycházejí mimo ten limit na tu či onu stranu, toho vezmete, spočítáte, kolik by musel mít dílků, aby byl na limitu. Tyhle dílky mu přidáte a všem ostatním je odeberete v poměru jejich započ. podlahových ploch. Tenhle postup opakujete tak dlouho, dokud nejsou v limitu všichni. Z matematického hlediska by mělo být jedno, u koho z těch mimo limit s tímhle postupem začnete a u koho skončíte, na konci by měly být výsledky vždycky stejné – pokud by náhodou objem dílků chybějících k limitu u podlimitních byl stejný jako objem dílků přebývajících u nadlimitních, vlastně se to vyrovná. V praxi to tak nebývá, jedněch či druhých je o trochu víc, a proto všichni, co jsou v limitu, mají nějaký malinký objem korekčních dílků.

A teď ke konkrétním číslům – u Vás to vypadá, že jste prakticky netopili (a tudíž jste žili převážně z tepla, které k Vám prostupovalo zdmi od sousedů, kteří topili víc).

Za celý dům byla spotřeba přes 160.000 dílků. Jestli máte v domě odhadem 40 jednotek, průměr na jednotku by měl činit cca 4000 dílků – a u Vás to bylo 57, tedy téměř nic.

Korekce vypadá vcelku standardně pro nevytápěný byt.