Pan Pavel napsal: „… lze vymýšlet různé konstrukce o „dluzích“ bývalých vlastníků, kteří si schválili modernizaci domu a kteří budou desítky let splácet „dluhy“. Já nejsem teoretik, jako praktikovi je mi bližší výklad uvedený v literatuře …“

Pane Pavle, snad by bylo lepší vycházet raději ze znění zákona a z judikatorní praxe. V diskusích s Vámi tuto zásadu připomínám v poslední době často. Vaše literatura je z období, kdy nebyly k dispozici judikáty, nebo je autoři neznali.

Uvedu další konkrétní případ z nedávné rozhodovací praxe Ústavního soudu: I.ÚS 2926/10 ze dne 19.01.2011. O co šlo? Shromáždění odsouhlasilo novou elektroinstalaci a zároveň příspěvek vlastnice jednotky na tento účel. Po výměně elektroinstalace vlastnice svou jednotku převedla na jinou osobu a tvrdila, že povinnost k úhradě má nabyvatel jednotky, nikoliv ona.

Ústavní soud ji poučil, že povinnost hradit má ten, kdo byl vlastníkem jednotky v okamžiku hlasování o částce na budoucí technické zhodnocení. ÚS zcela odmítl tezi, že by náklady měl splácet někdo jiný než dotyčná vlastnice. Stálo ji to pak kromě úhrady dlužné částky i úrok z prodlení a náhradu nákladů řízení v částce 10.500,– Kč. ÚS shledal výstižným a zcela správným názor odvolacího soudu:

• „Skutečnost, že žalovaná převedla kupní smlouvou vlastnické právo k předmětné bytové jednotce na další osobu jí nezbavila povinnosti uhradit závazek vzniklý prokazatelně v době, kdy ještě byla vlastníkem této bytové jednotky.“

Tím je opět potvrzeno, co píšu: ať jde o elektronstalaci či zateplení, na počátku určenou částku (či její splátky) hradí pouze ti, kdo o věci rozhodovali jako spoluvlastníci domu. Ten,kdo se stal vlastníkem jednotky později, nepřebírá dluhy předchozího vlastníka jednotky. Tak pravil první senát ÚS ve složení Ivana Janů, Vojen Güttler a František Duchoň. Cituji z I.ÚS 2926/10:

• „Ústavní soud přitom neopomíjí princip, jež má pro tento případ zásadní význam, a sice, že vlastnictví nelze chápat jako beneficium svědčící toliko jednotlivci, ale že klade na vlastníka (třebas i bývalého) rovněž povinnosti; stručně řečeno, že vlastnictví zavazuje (čl. 11 odst. 3 Listiny).
  Těchto povinností se přitom nelze obecně apriori zříci jen tím, že jedinec přestane být vlastníkem věci, s níž tyto povinnosti ať už jakýmkoliv způsobem souvisí; řečeno jinak, ne všechny závazky související s vlastnictvím konkrétní věci přichází automaticky na nového vlastníka.“

Z právního hlediska tedy není pochyb, že kdo si objednává opravu či technické zhodnocení, ten za ně také zaplatí plnou částku, i když prodá jednotku.

Byla by jistě zajímavá diskuse o tom, zda povinnost uhradit částku vznikla již v okamžiku, kdy byla její výše odhlasována shromážděním (k tomu dospěl ÚS), nebo teprve v okamžiku zhodnocení majetku (k tomu se přikláním já). Vycházím z toho, že teprve faktickým zhodnocením majetku (ve věcném plnění) vzniká obohacení vlastníka jednotky a také jeho povinnost přispět na toto zhodnocení jinak než zálohově. K tomu viz shodná formulace o „věcném plnění“ použitá v § 4 zákona o daních z příjmů.
---------------------------------------------------------------------------------

Je zřejmé, že rafinované pokusy paní PeDuPles uvádět nabyvatele jednotky v omyl (a označovat dluhy bývalého vlastníka za zálohy na budoucí správu domu) jsou v rozporu s právem. Také Váš názor, že bývalí vlastníci nemají splácet své dluhy je v rozporu s právem. Jen pro zajímavost: kdo tedy má tyto dluhy vůči SVJ splatit za ně, podle Vás?

Běžné klamavé praktiky s označováním splácených dluhů jako budoucí zálohy jsem označil za švindl a podvod, ke kterému dochází hromadně v tisících SVJ. Jediným cílem tohoto podvodného jednání je totiž uvést nabyvatele jednotky v omyl, udělat z něj hejla a vzbudit v něm přesvědčení, že on je tím, kdo má tyto „zálohy na správu“ (ve skutečnosti dluhy jiné osoby) uhradit.

lake