Káčko napsal: „Nebo snad některý ze soudů vyšších stupňů (…) rozhodl, že uplynutím 6měsíční lhůty jsou zhojeny veškeré vady rozhodování právnické osoby?“.

Samozřejmě že rozhodl, a ne jednou. Celou dobu nepíšu o ničem jiném. Proč se zde tedy pouštíte do právních výkladů, jestliže o věci nic nevíte?

Znásilnění či vražda se promlčí za 20 let, soudem přiznané právo za 10 let, nárok na náhradu škody za 2 roky a právo na opravu chyb v zápisu shromáždění za půl roku.

Uvedu namátkou jeden citát. Jde o výklad příslušné části Občanského zákoníku z rozsudku Nejvyššího soudu 21 Cdo 948/2006 ze dne 15.02.2007:
„Právní úkon, u něhož je dán důvod tzv. relativní neplatnosti podle ustanovení § 40a obč. zák., se považuje za platný (se všemi důsledky z toho na právní vztahy vyplývajícími), dokud se ten, na jehož ochranu je důvod neplatnosti právního úkonu určen, neplatnosti nedovolá. Jestliže se oprávněná osoba dovolala tzv. relativní neplatnosti důvodně, je právní úkon neplatný od svého počátku (ex tunc).“

Zákon č. 72/1994 o vlastnictví bytů pro tyto případy stanoví kogentně ve svém ustanovení § 11 odst. 3, že vlastník jednotky se může svého práva dovolat pouze ve lhůtě šesti měsíců, jinak toto právo zanikne.

Ústavní soud potvrdil nepřekročitelnost šestiměsíční lhůty v usnesení I.ÚS 1867/07 a jednoznačně vyložil jaké má toto ustanovení smysl: ochrana dobré víry ostatních osob.

Nejvyšší soud v rozsudku 29 Cdo 383/2010 judikoval totéž. Navíc upozornil, že přezkoumání platnosti usnesení se vlastník jednotky může domáhat pouze podle § 11 odst. 3 ZoVB a výhradně v tam uvedené lhůtě šesti měsíců:
„Ustanovení § 11 odst. 3 zákona o vlastnictví bytů upravující předpoklady a podmínky pro soudní přezkum usnesení shromáždění vylučuje, aby tato usnesení byla přezkoumávána jiným než v tomto ustanovení upraveným postupem.
(…) Opačný závěr by právní úpravu, začleněnou do ustanovení § 11 odst. 3 zákona o vlastnictví bytů, činil nadbytečnou a vnášel by v rozporu s principem právní jistoty do poměrů společenství, vlastníků jednotek a koneckonců i třetích osob právní nejistotu “.

Váš názor, pane Káčko, říká, že jednotlivý rýpal má navěky absolutní přednost před právní jistotou všech ostatních. Takový názor je v rozporu s právem. Znamenal by, že jakékoliv usnesení shromáždění by mohlo kdykoliv v budoucnu být úspěšně napadeno a zneplatněno od počátku pro formální chybu nebo chybu v počtech. Každý zápis by se na věčné časy stal časovanou bombou, čekající na toho, kdo to po letech vytáhne na světlo.

Podívejme se, jak by vypadal svět podle pana Káčka:
Řekněme, že první shromáždění SVJ v roce 2001 mělo napadnutelnou chybu (chyba v pozvánce, nebo nebyla zjišťována usnášeníschopnost). Podle názoru pana K. jsou tím neplatná všechna přijatá usnesení, včetně hlasování o stanovách a volba prvního výboru. Tento „neplatný“ výbor tedy nebyl oprávněn jednat jménem SVJ, neplatné jsou podle pana K. i všechny právní kroky, které výbor v dalších letech činil navenek. Všechny smlouvy a objednávky se od počátku ruší. Další shromáždění včetně volebních byla podle pana K. svolávána neoprávněnými osobami, takže automaticky jsou zneplatněny všechny další volby všech následujících výborů a všechny jejich právní kroky až do dneška. Vlastní přijaté stanovy SVJ neplatí a je třeba se zpětně od r. 2001 řídit podle vzorových. Byty v nástavbě, schválené v r. 2006 a zkolaudované v r. 2008, právně neexistují. Rozúčtování služeb nebylo nikdy schváleno a proto se zpětně od r. 2001 musí rozúčtovat nějak jinak. A tak dále.

Pane Káčko, Vy si snad opravdu myslíte, že můžete kdykoliv – po dvou, pěti nebo deseti letech – zneplatňovat dříve přijatá usnesení? Takovou anarchii a nekonečnou právní nejistotu naštěstí zákony tohoto státu nepřipouštějí.

lake