IV ÚS 3373/18 z 26.2.2019

Ústavní soud rozhodl v senátě složeném z předsedy Jaromíra Jirsy a soudců Josefa Fialy a Jana Filipa (soudce zpravodaje) o ústavní stížnosti stěžovatelky JUDr. Zuzany Feldmanové, zastoupené JUDr. Barbarou Wondreysovou, advokátkou, sídlem Aviatická 1048/12, Praha 6 – Ruzyně, proti rozsudku Vrchního soudu v Praze ze dne 11. května 2018 č. j. 6 Cmo 206/2017–115 a rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 28. února 2017 č. j. 75 Cm 122/2012–78, za účasti Vrchního soudu v Praze a Městského soudu v Praze, jako účastníků řízení, a Společenství pro dům, jako vedlejšího účastníka řízení, takto:

Ústavní stížnost se odmítá.

Odůvodnění

I. Skutkové okolnosti případu a obsah napadených rozhodnutí

1. Ústavní stížností podle čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy České republiky (dále jen „Ústava“) se stěžovatelka domáhá zrušení v záhlaví uvedených soudních rozhodnutí, přičemž tvrdí, že jimi byla porušena její ústavní práva, konkrétně pak její právo na spravedlivý proces „při jejím legitimním očekávání“. Současně stěžovatelka požádala podle § 39 zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu (dále jen „zákon o Ústavním soudu“), o projednání věci z důvodu její naléhavosti, jež má plynout z toho, že vedlejší účastník podal proti ní další žaloby a že jí tak hrozí nemalá majetková újma.
2. Ústavní stížností napadeným rozsudkem Městský soud v Praze (dále jen „městský soud“) stěžovatelce (jako žalované) uložil zaplatit vedlejšímu účastníkovi (jako žalobci) částku 45 292 Kč s příslušenstvím (výrok I) a žádnému z účastníků nepřiznal právo na náhradu nákladů řízení (výrok II).
3. K odvolání obou účastníků Vrchní soud v Praze (dále jen „vrchní soud“) shora označeným rozsudkem rozsudek městského soudu ve výroku I potvrdil a ve výroku II jej změnil tak, že stěžovatelka je povinna nahradit vedlejšímu účastníkovi náklady řízení ve výši 20 485 Kč. Vrchní soud vyšel z toho, že vedlejší účastník vymáhá nedoplatky z vyúčtování služeb spotřebovaných v roce 2009 a 2010, jak o jejich výši a splatnosti rozhodlo shromáždění společenství vlastníků jednotek (dále jen „SVJ“) dne 4. 3. 2010 a 3. 7. 2011, a že se stěžovatelka v prekluzivní lhůtě neobrátila na soud podle § 11 odst. 3 a 4 zákona č. 72/1994 Sb., o vlastnictví bytů, ve znění pozdějších předpisů (dále jen „zákon o vlastnictví bytů“), aby o této důležité záležitosti rozhodl. Vzhledem k tomu dospěl k závěru, že když tak stěžovatelka neučinila, musí se uvedeným rozhodnutím podřídit a na jejich základě vedlejšímu účastníkovi plnit.

II. Stěžovatelčina argumentace

4. V ústavní stížnosti stěžovatelka uvedla, že při vědomí rozhodovací praxe Nejvyššího soudu legitimně očekávala, že se vrchní soud bude zabývat meritem věci, jak učinil městský soud, což se nestalo. V návaznosti na to vrchnímu soudu vytkla, že rozhodl zcela jinak, než je ustálená rozhodovací praxe, neboť dle řady rozhodnutí Nejvyššího soudu nemůže být vyhověno žalobě, není-li jejím předmětem důležitá otázka/záležitost, tj. taková, která přímo zasahuje buď do samotného právního postavení vlastníků jednotek, nebo do podstaty předmětu jejich vlastnictví z hlediska účelu jeho využití. Takovou otázkou dle stěžovatelky není rozhodnutí, kterým bylo schváleno rozúčtování. Vrchní soud dle jejího názoru postupoval „ryze formálně“, když odvoláním napadený rozsudek potvrdil a plně se s ním ztotožnil.

III. Procesní předpoklady řízení před Ústavním soudem

5. Ústavní soud posoudil splnění procesních předpokladů řízení a dospěl k závěru, že ústavní stížnost byla podána včas oprávněnou stěžovatelkou, která byla účastnicí řízení, v němž byla vydána rozhodnutí napadená ústavní stížností, a Ústavní soud je k jejímu projednání příslušný. Stěžovatelka je právně zastoupena v souladu s § 29 až 31 zákona o Ústavním soudu. Stěžovatelka vyčerpala všechny zákonné procesní prostředky k ochraně svého práva; ústavní stížnost je přípustná (§ 75 odst. 1 zákona o Ústavním soudu a contrario).

IV. Posouzení opodstatněnosti ústavní stížnosti

6. Ústavní soud je soudním orgánem ochrany ústavnosti (čl. 83 Ústavy), který stojí mimo soustavu obecných soudů (čl. 91 odst. 1 Ústavy); vzhledem k tomu jej nelze, vykonává-li svoji pravomoc tak, že podle čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy rozhoduje o ústavní stížnosti proti pravomocnému soudnímu rozhodnutí, považovat za další, „superrevizní“ instanci v systému obecné justice, oprávněnou svým vlastním rozhodováním (nepřímo) nahrazovat rozhodování obecných soudů; jeho úkolem je „toliko“ přezkoumat ústavnost napadených soudních rozhodnutí, jakož i řízení, které jejich vydání předcházelo. Proto nutno vycházet z pravidla, že vedení řízení, zjišťování a hodnocení skutkového stavu, výklad podústavního práva a jeho aplikace na jednotlivý případ je v zásadě věcí obecných soudů a o zásahu Ústavního soudu do jejich rozhodovací činnosti lze uvažovat za situace, kdy je jejich rozhodování stiženo vadami, které mají za následek porušení ústavnosti (tzv. kvalifikované va­dy).

7. Ústavní soud přezkoumal napadená rozhodnutí, jakož i řízení jim předcházející z hlediska stěžovatelkou v ústavní stížnosti uplatněných námitek, a se zřetelem ke skutečnosti, že mohl přezkoumávat pouze jejich ústavnost (viz výše), dospěl k závěru, že ústavní stížnost je zjevně neopodstatněná.

8. Jak stěžovatelka v ústavní stížnosti uvádí, proti napadenému rozsudku vrchního soudu nebylo dovolání přípustné [§ 238 odst. 1 písm.

3. občanského soudního řádu], protože byla žalována o zaplacení

částky 45 292 Kč s příslušenstvím. Jde tedy o tzv. bagatelní věc, přičemž dle ustálené judikatury Ústavního soudu tato skutečnost zakládá (bez dalšího) důvod pro posouzení ústavní stížnosti jako zjevně neopodstatněné, neprovázejí-li posuzovaný případ takové (mimořádné) okolnosti, které jej naopak z hlediska ústavnosti významným činí [viz např. nález ze dne 10. 4. 2014 sp. zn. III. ÚS 3725/13 (N 55/73 SbNU 89)]; je pak především na stěžovateli, aby v ústavní stížnosti vysvětlil (a případně doložil), proč věc, přes svou bagatelnost, vyvolává v jeho právní sféře ústavněprávně relevantní újmu [viz např. usnesení ze dne 21. 5. 2014 sp. zn. III. ÚS 1161/14 (všechna rozhodnutí Ústavního soudu jsou dostupná na http://nalus.usoud.cz)].

9. Stěžovatelka v tomto směru v ústavní stížnosti nic neuvádí, vyjadřuje pouze nesouhlas s právním názorem vrchního soudu, že se mohla či měla žalobou podle § 11 odst. 3 zákona o vlastnictví bytů domáhat zrušení příslušných rozhodnutí shromáždění SVJ. Jen na doplnění možno uvést, že stěžovatelka nijak nereflektuje úvahy vrchního soudu, pouze se dovolává blíže nespecifikované judikatury Nejvyššího soudu, dle níž v případě rozhodnutí shromáždění SVJ, kterým bylo schváleno rozúčtování, nemá jít o tzv. důležitou záležitost podle § 11 odst. 3 věty třetí zákona o vlastnictví bytů. Nicméně z této judikatury (obecně) plyne, že otázku „důležitosti“ je třeba řešit s ohledem „na poměry posuzované věci“ (z poslední doby viz např. usnesení ze dne 15. 8. 2017 sp. zn. 26 Cdo 5299/2016), přičemž (konkrétně) ani přezkum platnosti rozhodnutí přijatého na shromáždění SVJ o způsobu rozúčtování nákladů spojených se správou společných částí domu a služeb vyloučen není (viz rozsudek ze dne 15. 11. 2018 č. j. 26 Cdo 1503/2017–471, srov. i rozsudek ze dne 2. 4. 2014 sp. zn. 31 Cdo 4294/2011).

10. Krom toho stěžovatelka v ústavní stížnosti nezohlednila ani tu skutečnost, že se vrchní soud se závěry městského soudu ztotožnil, když konstatoval (viz bod 22 napadeného rozsudku), že i dle jeho názoru jsou předmětná rozúčtování služeb na jednotlivé vlastníky jednotek správná, úplná a mající náležitosti stanovené vyhláškou č. 477/2006 Sb., o stanovení způsobu rozdělení nákladů za dodávku tepelné energie při společném měření množství odebrané tepelné energie na přípravu teplé užitkové vody pro více odběrných míst. Z toho je patrno, že i kdyby Ústavní soud stěžovatelce přisvědčil, nebylo by možné přistoupit ke zrušení napadených rozhodnutí, neboť další důvod, pro který bylo žalobě vyhověno a který „převzal“ i vrchní soud, nikterak v ústavní stížnosti nezpochybnila a Ústavní soud nemá, co by v tomto směru obecným soudům vytkl. Nezbývá tudíž než shrnout, že s ohledem na absenci argumentace by nebylo možné posuzované ústavní stížnosti vyhovět ani v případě, že by o tzv. bagatelní věc nešlo.

11. Vzhledem k tomu, že nic nesvědčí porušení ústavně zaručených základních práv či svobod, kterých se stěžovatelka dovolává, Ústavní soud ústavní stížnost mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků řízení podle § 43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu odmítl. O žádosti o přednostní projednání ústavní stížnosti (dle § 39 zákona o Ústavním soudu) Ústavní soud pak již (výslovně) nerozhodoval, jelikož jí vyhověl fakticky.

Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.

V Brně dne 26. února 2019

Jaromír Jirsa v. r. předseda senátu