26 Cdo 2058/2018 k § 1189 NOZ

Soud: Nejvyšší soud

Datum rozhodnutí: 01/22/2019

Spisová značka: 26 Cdo 2058/2018

ECLI: ECLI:CZ:NS:201­9:26.CDO.2058­.2018.1

Typ rozhodnutí: USNESENÍ

Heslo: Společenství vlastníků jednotek

Vlastnictví bytů

Dotčené předpisy: § 9a odst. 1 písm. a) předpisu č. 72/1994Sb.

§ 1189 odst. 1 o. z.

Kategorie rozhodnutí: D

Podána ústavní stížnost

datum podání spisová značka soudce zpravodaj výsledek 01/04/2019 IV. ÚS 1102/19 JUDr. Jan Filip – –

26 Cdo 2058/2018–210

USNESENÍ

Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Miroslava Feráka a soudkyň JUDr. Pavlíny Brzobohaté a JUDr. Jitky Dýškové ve věci ��alobce Společenství XY pro dům XY, se sídlem XY, IČO: XY, zastoupeného Mgr. Ivem Šilhou, advokátem se sídlem v Praze 1, Opletalova 1015/55, proti žalovaným 1/ D. K. a 2/ P. P., oběma bytem XY, zastoupeným Mgr. Ilonou Nohelovou, advokátkou se sídlem v Praze 4, Na Květnici 1113/8, o zaplacení částky 135.834,60 Kč s příslušenstvím, vedené u Okresního soudu v Mostě pod sp. zn. 33 C 274/2015, o dovolání žalovaných proti rozsudku Krajského soudu v Ústí nad Labem ze dne 6. prosince 2017, č. j. 12 Co 123/2017–143,

takto:

1. Dovolání se odmítá.
2. Žalovaní jsou povinni společně a nerozdílně zaplatit žalobci na náhradě nákladů dovolacího řízení částku 8.276,– Kč k rukám Mgr. Iva Šilhy, advokáta se sídlem v Praze 1, Opletalova 1015/55, do tří dnů od právní moci tohoto usnesení.

O d ů v o d n ě n í :

Po částečném zpětvzetí a po změně žaloby se žalobce domáhal, aby mu žalovaní (podíloví spoluvlastníci tam označené /bytové/ jednotky) zaplatili společně a nerozdílně částku 135.834,60 Kč z titulu nedoplatků za vyúčtované dodávky služeb spojených s bydlením (tepla a teplé užitkové vody) za roky 2013, 2014 a 2015. Okresní soud v Mostě (soud prvního stupně) rozsudkem ze dne 31. října 2016, č. j. 33 C 274/2015–96, vyhověl žalobě a uložil žalovaným povinnost zaplatit žalobci společně a nerozdílně (do tří dnů od právní moci rozsudku) částku 135.834,60 Kč s tam uvedeným úrokem z prodlení (výrok I. – dále jen „vyhovující výrok I.“); současně jim uložil povinnost zaplatit žalobci společně a nerozdílně na náhradě nákladů řízení částku 109.022,08 Kč (výrok II.).

K odvolání žalovaných Krajský soud v Ústí nad Labem jako soud odvolací rozsudkem ze dne 6. prosince 2017, č. j. 12 Co 123/2017–143, citovaný rozsudek soudu prvního stupně potvrdil ve vyhovujícím výroku I. a změnil v nákladovém výroku II. tak, že výše náhrady nákladů řízení činí 104.666,– Kč; jinak ho i v tomto výroku potvrdil. Současně rozhodl o nákladech odvolacího řízení účastníků.

Dovolání žalovaných (dovolatelů) proti vyhovujícímu výroku I. rozsudku odvolacího soudu, k němuž se žalobce prostřednictvím svého advokáta písemně vyjádřil, není z posléze uvedených důvodů přípustné podle § 237 zákona č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů (dále jen „o. s. ř.“).

Podle § 3028 odst. 1 zákona č. 89/2012 Sb., občanský zákoník, ve znění pozdějších předpisů (dále jen „o. z.“), tímto zákonem se řídí práva a povinnosti vzniklé ode dne nabytí jeho účinnosti (v daném případě nároky za léta 2014 a 2015). Zbývá dodat, že některé otázky související s poskytováním plnění spojených s užíváním bytů a nebytových prostorů v domě s byty a postup při určování záloh za služby, rozúčtování, vyúčtování a vypořádání nákladů na služby, pak s účinností od 1. ledna 2014 upravuje i pro poměry společenství vlastníků jednotek (dále jen „společenství“) zákon č. 67/2013 Sb., ve znění pozdějších předpisů (dále jen „zákon č. 67/2013 Sb.“). Podle § 3028 odst. 3 o. z., není-li dále stanoveno jinak, řídí se jiné právní poměry (jiné než týkající se práv osobních, rodinných a věcných – viz § 3028 odst. 2 o. z.) vzniklé přede dnem nabytí účinnosti tohoto zákona, jakož i práva a povinnosti z nich vzniklé, včetně práv a povinností z porušení smluv uzavřených přede dnem nabytí účinnosti tohoto zákona, dosavadními právními předpisy, zejména zákonem č. 40/1964 Sb., občanský zákoník, ve znění účinném do 31. prosince 2013, a především zákonem č. 72/1994 Sb., o vlastnictví bytů, ve znění pozdějších předpisů – dále jen „zákon č. 72/1994 Sb.“ (v daném případě nárok za rok 2013, ohledně něhož není stanoveno jinak).

Předně nelze přehlédnout, že vedle způsobilého dovolacího důvodu nesprávného právního posouzení věci (§ 241a odst. 1 věta první o. s. ř.) dovolatelé uplatnili, byť poněkud nejasně, i nezpůsobilý důvod, jehož prostřednictvím odvolacímu soudu vytkli vady řízení (viz dovolací výtky vztahující se k odůvodněním /nejspíše/ rozsudků obou soudů). K vadám řízení, které mohly mít za následek nesprávné rozhodnutí ve věci (stejně jako k vadám uvedeným v § 229 odst. 1, § 229 odst. 2 písm. a/ a b/ a § 229 odst. 3 o. s. ř), však dovolací soud přihlédne jen v případě přípustného dovolání (srov. § 242 odst. 3 o. s. ř); samy o sobě přípustnost dovolání nezakládají.

K dovolacím námitkám podřaditelným pod (způsobilý) dovolací důvod nesprávného právního posouzení věci (§ 241a odst. 1 věta první o. s. ř.) pak lze uvést následující.

Především lze předeslat, že ve vztahu k některým, v dovolání (snad) rovněž nastoleným, otázkám (rozporu výkonu práva s dobrými mravy a žalobcova bezdůvodného obohacení) schází náležité vylíčení údaje o tom, v čem dovolatelé spatřují splnění předpokladů přípustnosti dovolání (§ 237 až § 238a o. s. ř). Tato situace dovolacímu soudu znemožňuje, aby se uvedenými otázkami mohl blíže zabývat (srov. usnesení Nejvyššího soudu z 25. září 2013, sp. zn. 29 Cdo 2394/2013, uveřejněné pod č. 4/2014 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek).

V dovolacím řízení bylo zapotřebí řešit tentokrát účinně nastolené otázky, zda společenství bylo (a je i za nynější úpravy) oprávněno rozúčtovat na jednotlivé vlastníky jednotek (členy společenství) ceny služeb spojených s užíváním jednotek v domě, v němž vzniklo, a zda je oprávněno jim „nařizovat“, jakou službu mají odebírat. Při řešení této otázky nelze především ztratit ze zřetele, že v případě společenských vztahů dříve upravených zákonem č. 72/1994 Sb. nutně vystupuje do popředí otázka vzájemných vztahů jednotlivých vlastníků, resp. spoluvlastníků, jejichž zájmy se nevyhnutelně ocitají ve vícestranných interakcích. Více než jinde se zde projevuje specifická povaha takto založeného vlastnického práva, která je dána dualistickou koncepcí spočívající ve výlučném vlastnictví bytové jednotky na straně jedné a v podílovém spoluvlastnictví společných částí domu na straně druhé.
Je zřejmé, že kombinace výlučného a podílového (spolu)vlastnictví vytváří zvláštní podmínky pro realizaci takto pojatého vlastnického práva, které se projevují ve zvýšené m��ře jak u práv, tak i povinností (srov. usnesení Ústavního soudu z 19. ledna 2012, sp. zn. II. ÚS 2973/09, a z 15. prosince 2015, sp. zn. I. ÚS 752/15, a dále např. rozsudek Nejvyššího soudu z 12. července 2016, sp. zn. 26 Cdo 5024/2015 /ústavní stížnost podanou proti citovanému rozsudku odmítl Ústavní soud usnesením z 27. března 2017, sp. zn. II. ÚS 3352/16/). Nejvyšší soud se již dříve přihlásil také k názoru vyslovenému v odůvodnění nálezu Ústavního soudu ze dne 13. března 2001, sp. zn. Pl. ÚS 51/2000, že vlastnictví bytu nebo nebytového prostoru je z podstaty věci nutně omezeno v rozsahu, ve kterém je třeba respektovat nutnost hospodaření s budovou jako celkem. Práva jednotlivých vlastníků jsou pak omezena stejným vlastnickým právem ostatních vlastníků jednotek (srov. např. rozsudek Nejvyššího soudu ze 17. ledna 2017, sp. zn. 26 Cdo 2323/2016, uveřejněný pod č. 43/2018 časopisu Soudní judikatura /ústavní stížnost podanou proti citovanému rozsudku odmítl Ústavní soud usnesením z 23. května 2017, sp. zn. II. ÚS 1066/17/). Důsledky vyplývající pro vlastníky jednotek z uvedeného omezení řešila shora citovaná zákonná úprava (obsažená v zákoně č. 72/1994 Sb.) zavedením tzv. společenství vlastníků jednotek (dále opět jen „společenství“), které vznikalo přímo ze zákona (v domě s nejméně pěti jednotkami, z nichž alespoň tři byly ve vlastnictví tří různých vlastníků – viz § 9 odst. 3 zákona č. 72/1994 Sb.) a jehož hlavním účelem bylo zabezpečovat řádný výkon činností spojených se správou, provozem a opravami společných částí domu. K naplnění tohoto účelu jej zmíněná právní úprava předně prohlašovala za právnickou osobu, čímž mu přiznávala způsobilost mít práva a povinnosti, tedy právní subjektivitu. Vedle toho mu zároveň poskytovala v rozsahu předmětu jeho činnosti oprávnění nabývat práva a povinnosti vlastními právními úkony, tj. právně jednat (srov. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 16. června 2015, sp. zn. 26 Cdo 811/2015, uveřejněný pod č. 6/2017 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek). Z toho, že společenství vznikalo přímo ze zákona a mělo právní subjektivitu i způsobilost právně jednat (byť omezenou na stanovený předmět činnosti), současně vyplývalo, že ve věcech spojených se správou domu nejednalo z pouhého pověření vlastníků jednotek, nýbrž vykonávalo svá práva a povinnosti jako by samo bylo vlastníkem (srov. usnesení Nejvyššího soudu z 22. srpna 2016, sp. zn. 26 Cdo 5610/2015). Jestliže tedy ustanovení § 9a odst. 1 písm. a/ zákona č. 72/1994 Sb. výslovně zahrnovalo mezi právní úkony, jež bylo oprávněno činit v rámci předmětu své činnosti (správy domu ve smyslu § 9 odst. 1 zákona č. 72/1994 Sb.), smlouvy o zajištění dodávky služeb spojených s užíváním jednotek, je zřejmé, že mu příslušelo tyto smlouvy uzavírat namísto vlastníků jednotek, a to takzvaně vlastním jménem a na vlastní účet. Z toho se bez dalšího nutně podává, že bylo rovněž oprávněno rozúčtovat ceny odebraných služeb mezi jednotlivé vlastníky jednotek. Poskytovali-li pak vlastníci jednotek z tohoto titulu zálohy na jeho účet, vznikal tím této právnické osobě vůči nim závazek, který byl následně upravován v závislosti na vyúčtování nákladů a záloh (srov. usnesení Nejvyššího soudu z 1. února 2017, sp. zn. 20 Cdo 5570/2016). Uvedené právní závěry dovolací soud sdílí i v poměrech právní úpravy bytového spoluvlastnictví obsažené v části třetí dílu 4 oddílu 5 o. z., zejména pak v ustanoveních § 1189 odst. 1, § 1190 a § 1194 odst. 1 věty první o. z. (ve spojení s § 15 a § 20 odst. 1 o. z.). V této souvislosti lze přiměřeně odkázat též na odůvodnění rozsudku Nejvyššího soudu ze dne 3. dubna 2018, sp. zn. 26 Cdo 3553/2017 (ústavní stížnost podanou proti citovanému rozsudku odmítl Ústavní soud usnesením ze dne 7. srpna 2018, sp. zn. I. ÚS 2325/18). Vzhledem k charakteru uplatněných dovolacích námitek dovolací soud pro úplnost podotýká, že dovolatelům lze sice přisvědčit v názoru, že zákon č. 67/2013 Sb. se nevztahuje na služby, které si příjemce služeb zajišťuje bez účasti poskytovatele služeb (srov. § 1 odst. 3 citovaného zákona); v této souvislosti však nelze opomenout, že o úhradu takovýchto služeb v souzené věci nešlo.

Závěr, že změna způsobu vytápění stavby (bytového domu), spočívající v odpojení radiátorů v jednotce dovolatelů od stávajícího systému ústředního vytápění celého domu a současném zřízení individuálního vytápění této jednotky (zde prostřednictvím přímotopného elektrického zařízení), vyžadovala stavební povolení, má oporu v ustanovení § 77 odst. 5 zákona č. 458/2000 Sb., energetický zákon, ve znění po novele provedené zákonem č. 670/2004 Sb. (k tomu viz též § 108 a násl. zákona č. 183/2006 Sb., stavební zákon, ve znění po novele provedené zákonem č. 350/2012 Sb.), jehož znění je zcela jednoznačné, jiný výklad nepřipouští, a proto ani nečiní v soudní praxi žádné výkladové těžkosti. Napadli-li dovolatelé rovněž správnost uvedeného právního závěru, lze jejich dovolání v této části pokládat za zjevně bezdůvodné. Navíc nelze ani přehlédnout, že v tomto směru uplatněné dovolací námitky se ve skutečnosti připínají především k řešení právní otázky, zda ke shora uvedené úpravě jednotky – uskutečněné v průběhu roku 2013 – potřebovali také souhlas všech vlastníků jednotek ve smyslu § 11 odst. 5 věty první zákona č. 72/1994 Sb. Na vyřešení takto postavené otázky však napadené rozhodnutí nespočívá (nezávisí). Je tomu tak proto, že odvolací soud se touto otázkou zabýval pouze nad rámec „nosných“ důvodů napadeného rozsudku („Nad rámec zde uvedených důvodů…“, jak to výslovně vyjádřil v odůvodnění citovaného rozhodnutí), takže názory, které ve vztahu k ní zaujal, lze chápat pouze jako argumenty podpůrné (argumenty „navíc“).

I kdyby tomu tak nebylo, je zapotřebí zdůraznit (byť snad jen na okraj a bez vlivu na výsledek dovolacího řízení), že jestliže odvolací soud (soud prvního stupně) zodpověděl uvedenou právní otázku kladně, je jeho rozhodnutí – z posléze uvedených důvodů – ve skutečnosti výrazem standardní soudní praxe. Ustálená soudní praxe totiž dovodila, že ustanovení § 11 odst. 5 věty první zákona č. 72/1994 Sb. (ve smyslu citovaného ustanovení potřebuje vlastník jednotky, který při nakládání s jednotkou mění účel užívání stavby či provádí změnu stavby, souhlas všech vlastníků jednotek) lze aplikovat jen u těch změn stavby, které nejsou některou ze stavebních úprav výslovně uvedených v ustanovení § 11 odst. 5 větě druhé (o takovou stavební úpravu v souzené věci nejde) či v ustanovení § 13 odst. 3 zákona č. 72/1994 Sb. (srov. rozsudek Nejvyššího správního soudu ze dne 24. března 2011, sp. zn. 9 As 73/2010, k jehož závěrům se přihlásil Nejvyšší soud v rozsudku z 29. dubna 2015, sp. zn. 22 Cdo 613/2013 /ústavní stížnost podanou proti posléze uvedenému rozsudku odmítl Ústavní soud usnesením z 27. října 2015, sp. zn. I. ÚS 1891/15/, tj. v rozhodnutí, na něž dovolatelé odkázali v dovolání). Podle výslovného znění ustanovení § 13 odst. 3 věty první zákona č. 72/1994 Sb. nesmí vlastník jednotky provádět takové stavební úpravy, jimiž by ohrožoval výkon vlastnického práva vlastníků ostatních jednotek. Tím spíše však musí uvedené omezení platit i v případě stavebních úprav, jimiž by vlastník jednotky (přímo) zasahoval do vlastnického práva vlastníků ostatních jednotek (a minori ad maius). Posléze uvedené stavební úpravy příkladmo vymezil Nejvyšší soud v rozsudku z 1. srpna 2014, sp. zn. 26 Cdo 886/2013 (ústavní stížnost podanou proti tomuto rozhodnutí Ústavní soud odmítl usnesením z 25. listopadu 2014, sp. zn. IV. ÚS 3230/14), tj. v rozhodnutí, na které dovolatelé v dovolání rovněž odkázali. Podle citovaného rozsudku jde mimo jiné o takové úpravy jednotky, které mění cenu služeb placenou ostatními vlastníky jednotek. V této souvislosti přitom nelze ztratit ze zřetele, že vytápění jednotek v budově tvoří vzájemně provázaný systém, a proto změna ve vytápění, byť jen jediné jednotky, má vliv na vytápění domu jako celku (k tomu srov. rozsudek Nejvyššího správního soudu z 9. srpna 2006, sp. zn. 3 As 26/2005, na nějž odkázal již soud prvního stupně). Odpojením kterékoli jednotky od stávajícího systému ústředního vytápění celého domu tak nepochybně vzrůstají náklady na vytápění pro ostatní vlastníky jednotek. Lze tudíž uzavřít, že změna způsobu vytápění stavby (bytového domu), spočívající v odpojení radiátorů v jednotce dovolatelů od stávajícího systému ústředního vytápění celého domu a zřízení individuálního vytápění této jednotky (zde za pomoci přímotopného elektrického zařízení), představovala změnu stavby ve smyslu § 11 odst. 5 věty první zákona č. 72/1994 Sb., k níž bylo zapotřebí souhlasu všech vlastníků jednotek.

Vycházeje z uvedených závěrů, Nejvyšší soud dovolání podle § 243c odst. 1 o. s. ř. odmítl – se souhlasem všech členů senátu (§ 243c odst. 2 o. s. ř.) – dílem pro vady, jež nebyly v dovolací lhůtě odstraněny, a dílem pro nepřípustnost, resp. také zjevnou bezdůvodnost.

Bylo-li dovolání odmítnuto, nemusí být rozhodnutí o náhradě nákladů dovolacího řízení odůvodněno (srov. § 243f odst. 3 větu druhou o. s. ř.).

Poučení: Proti tomuto usnesení není přípustný opravný prostředek.

Nesplní-li povinní dobrovolně, co jim ukládá vykonatelné rozhodnutí, může oprávněný podat návrh na exekuci (soudní výkon rozhodnutí).

V Brně dne 22. 1. 2019

JUDr. Miroslav Ferák

předseda senátu