26 Cdo 1653/2020

Rozhodnutí NS

26 Cdo 1653/2020

Soud: Nejvyšší soud

Datum rozhodnutí: 22.09.2020

Spisová značka: 26 Cdo 1653/2020

ECLI: ECLI:CZ:NS:202­0:26.CDO.1653­.2020.1

Typ rozhodnutí: USNESENÍ

Heslo: Společenství vlastníků jednotek

Způsobilost k právům a povinnostem

Způsobilost k právním úkonům

Dotčené předpisy: § 1180 odst. 1 o. z.

§ 1181 odst. 1 o. z.

Kategorie rozhodnutí: C

Podána ústavní stížnost III.ÚS 3520/20

26 Cdo 1653/2020–81

USNESENÍ

Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Miroslava Feráka a soudkyň JUDr. Pavlíny Brzobohaté a JUDr. Jitky Dýškové ve věci žalobce Společenství vlastníků domu XY, se sídlem v XY, IČO: XY, zastoupeného Mgr. Renátou Prosickou, advokátkou se sídlem v Ostravě, Tyršova 498/31, proti žalovanému A. I., bytem v XY, zastoupenému JUDr. Jiřím Miketou, advokátem se sídlem v Ostravě, Jaklovecká 1249/18, o zaplacení částky 82.831,– Kč s příslušenstvím, vedené u Okresního soudu v Ostravě pod sp. zn. 129 C 21/2018, o dovolání žalovaného proti rozsudku Krajského soudu v Ostravě ze dne 10. září 2019, č. j. 57 Co 223/2019–46, takto:

1. Dovolání se odmítá.
2. Žalovaný je povinen zaplatit žalobci na náhradě nákladů dovolacího řízení částku 4.720,– Kč k rukám Mgr. Renáty Prosické, advokátky se sídlem v Ostravě, Tyršova 498/31, do tří dnů od právní moci tohoto usnesení.

Odůvodnění:

Žalobce (Společenství vlastníků domu XY, se sídlem v XY) se domáhal, aby mu žalovaný (vlastník /bytové/ jednotky v domě a člen společenství) zaplatil na dlužných platbách za užívání jednotky za období od května 2016 do dubna 2018 včetně částku 82.831,– Kč s příslušenstvím (měsíčně jde o částku 3.692,– Kč) po zohlednění částek 2.730,– Kč a 3.047,– Kč jako přeplatků vyúčtování služeb za roky 2016 a 2017. K odvolání žalovaného Krajský soud v Ostravě jako soud odvolací rozsudkem ze dne 10. září 2019, č. j. 57 Co 223/2019–46, potvrdil rozsudek ze dne 19. února 2019, č. j. 129 C 21/2018–23, jímž Okresní soud v Ostravě (soud prvního stupně) vyhověl žalobě a uložil žalovanému povinnost zaplatit žalobci do tří dnů od právní moci rozsudku částku 82.831,– Kč s tam specifikovaným úrokem z prodlení a rozhodl o nákladech řízení účastníků; současně odvolací soud rozhodl o nákladech odvolacího řízení účastníků.

Dovolání žalovaného (dovolatele) proti potvrzujícímu výroku o věci samé rozsudku odvolacího soudu, k němuž se žalobce prostřednictvím své advokátky písemně vyjádřil, není z posléze uvedených důvodů přípustné podle § 237 o.s.ř. (zákona č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění po novele provedené zákonem č. 296/2017 Sb. – dále opět jen „o.s.ř.“).

Z rozhodovací praxe Nejvyššího soudu vyplývá, že v případě společenských vztahů dříve upravených zákonem č. 72/1994 Sb., o vlastnictví bytů, ve znění účinném do 31. prosince 2013 (dále jen „zákon č. 72/1994 Sb.“), nutně vystupuje do popředí otázka vzájemných vztahů jednotlivých vlastníků, resp. spoluvlastníků, jejichž zájmy se nevyhnutelně ocitají ve vícestranných interakcích. Více než jinde se zde projevuje specifická povaha takto založeného vlastnického práva, která je dána dualistickou koncepcí spočívající ve výlučném vlastnictví bytové jednotky na straně jedné a v podílovém spoluvlastnictví společných částí domu na straně druhé. Je zřejmé, že kombinace výlučného a podílového (spolu)vlastnictví vytváří zvláštní podmínky pro realizaci takto pojatého vlastnického práva, které se projevují ve zvýšené míře jak u práv, tak i povinností (srov. usnesení Ústavního soudu z 19. ledna 2012, sp. zn. II. ÚS 2973/09, a z 15. prosince 2015, sp. zn. I. ÚS 752/15, a dále např. rozsudek Nejvyššího soudu z 12. července 2016, sp. zn. 26 Cdo 5024/2015 /ústavní stížnost podanou proti citovanému rozsudku odmítl Ústavní soud usnesením z 27. března 2017, sp. zn. II. ÚS 3352/16/). Nejvyšší soud se již dříve přihlásil také k názoru vyslovenému v odůvodnění nálezu Ústavního soudu ze dne 13. března 2001, sp. zn. Pl. ÚS 51/2000, že vlastnictví bytu nebo nebytového prostoru je z podstaty věci nutně omezeno v rozsahu, ve kterém je třeba respektovat nutnost hospodaření s budovou jako celkem. Práva jednotlivých vlastníků jsou pak omezena stejným vlastnickým právem ostatních vlastníků jednotek (srov. např. rozsudek Nejvyššího soudu ze 17. ledna 2017, sp. zn. 26 Cdo 2323/2016, uveřejněný pod č. 43/2018 časopisu Soudní judikatura /ústavní stížnost podanou proti citovanému rozsudku odmítl Ústavní soud usnesením z 23. května 2017, sp. zn. II. ÚS 1066/17/). Důsledky vyplývající pro vlastníky jednotek z uvedeného omezení řešila shora citovaná zákonná úprava (obsažená v zákoně č. 72/1994 Sb.) zavedením tzv. společenství vlastníků jednotek (dále jen „společenství“), které vznikalo přímo ze zákona (v domě s nejméně pěti jednotkami, z nichž alespoň tři byly ve vlastnictví tří různých vlastníků – viz § 9 odst. 3 zákona č. 72/1994 Sb.) a jehož hlavním účelem bylo zabezpečovat řádný výkon činností spojených se správou, provozem a opravami společných částí domu. K naplnění tohoto účelu jej zmíněná právní úprava předně prohlašovala za právnickou osobu, čímž mu přiznávala způsobilost mít práva a povinnosti, tedy právní subjektivitu. Vedle toho mu zároveň poskytovala v rozsahu předmětu jeho činnosti oprávnění nabývat práva a povinnosti vlastními právními úkony, tj. právně jednat (srov. rozsudek Nejvyššího soudu z 16. června 2015, sp. zn. 26 Cdo 811/2015, uveřejněný pod č. 6/2017 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek). Z toho, že společenství vznikalo přímo ze zákona a mělo právní subjektivitu i způsobilost právně jednat (byť omezenou na stanovený předmět činnosti), současně vyplývalo, že ve věcech spojených se správou domu nejednalo z pouhého pověření vlastníků jednotek, nýbrž vykonávalo svá práva a povinnosti jako by samo bylo vlastníkem (srov. usnesení Nejvyššího soudu z 22. srpna 2016, sp. zn. 26 Cdo 5610/2015). Jestliže tedy ustanovení § 9a odst. 1 písm. a/ zákona č. 72/1994 Sb. výslovně zahrnovalo mezi právní úkony, jež bylo oprávněno činit v rámci předmětu své činnosti (správy domu ve smyslu § 9 odst. 1 zákona č. 72/1994 Sb.), smlouvy o zajištění dodávky služeb spojených s užíváním jednotek, je zřejmé, že mu příslušelo tyto smlouvy uzavírat namísto vlastníků jednotek, a to takzvaně vlastním jménem a na vlastní účet. Z toho se bez dalšího nutně podává, že bylo rovněž oprávněno rozúčtovat ceny odebraných služeb mezi jednotlivé vlastníky jednotek. Poskytovali-li pak vlastníci jednotek z tohoto titulu zálohy na jeho účet, vznikal tím této právnické osobě vůči nim závazek, který byl následně upravován v závislosti na vyúčtování nákladů a záloh (srov. usnesení Nejvyššího soudu z 1. února 2017, sp. zn. 20 Cdo 5570/2016). Uvedené právní závěry dovolací soud sdílí i v poměrech právní úpravy bytového spoluvlastnictví obsažené v části třetí dílu 4 oddílu 5 o. z., zejména pak v ustanoveních § 1189 odst. 1, § 1190 a § 1194 odst. 1 věty první zákona č. 89/2012 Sb., občanský zákoník, ve znění před novelou provedenou zákonem č. 163/2020 Sb. – dále jen „o. z.“ (ve spojení s § 15 a § 20 odst. 1 o. z.). V této souvislosti lze přiměřeně odkázat též na odůvodnění rozsudku Nejvyššího soudu z 3. dubna 2018, sp. zn. 26 Cdo 3553/2017 (ústavní stížnost podanou proti citovanému rozsudku odmítl Ústavní soud usnesením ze 7. srpna 2018, sp. zn. I. ÚS 2325/18), a jeho usnesení z 22. ledna 2019, sp. zn. 26 Cdo 2058/2018. Již za předcházející právní úpravy (obsažené v zákoně č. 72/1994 Sb.) Nejvyšší soud ve svých rozhodnutích (srov. např. rozsudek z 8. prosince 2010, sp. zn. 22 Cdo 242/2009 / ústavní stížnost podanou proti tomuto rozsudku odmítl Ústavní soud usnesením z 21. dubna 2011, sp. zn. III. ÚS 885/11/) dospěl k závěru, že vztah mezi společenstvím vlastníků jednotek a vlastníkem jednotky, tykající se plateb záloh na správu domu a pozemku a úhrad za služby spojené s užíváním jednotky, je vztahem závazkovým (obligačním), vyplývajícím z jiné právní skutečnosti. Dovolací soud se od tohoto závěru neodchyluje ani v poměrech současné právní úpravy (viz § 1723, 1180, 1881 o. z.).

Z výše uvedeného je zřejmé, že žalobce (jako společenství vlastníků jednotek) byl a je oprávněn v rámci předmětu své činnosti uzavírat smlouvy o zajištění dodávek služeb spojených s užíváním jednotek, za tímto účelem požadovat od jednotlivých vlastníků zálohy na úhradu takto čerpaných služeb a přijaté finanční prostředky po uplynutí zúčtovacího období ve vztahu ke konkrétním vlastníkům jednotek vyúčtovat. Povinnost dovolatele (stejně jako ostatních vlastníků jednotek v domě) platit žalobci nejen tyto zálohy, nýbrž i příspěvky na správu domu a pozemku, pak vyplývá jak z ustanovení § 1180 odst. 1 a § 1181 odst. 1 o. z., tak z čl. X. bodu 3. písm. c/ (ve vztahu k příspěvkům na správu domu a pozemku) a d/ (ve vztahu k zálohám na služby a nedoplatkům vyplývajícím z vyúčtování) stanov žalobce ze dne 24. listopadu 2016. Žalobce je také ze zákona oprávněn rozhodnout o rozsahu poskytovaných služeb (viz § 3 odst. 2 zákona č. 67/2013 Sb., kterým se upravují některé otázky související s poskytováním plnění spojených s užíváním bytů a nebytových prostorů v domě s byty, ve znění pozdějších předpisů), na což ostatně přiléhavě odkázal ve svém rozhodnutí i odvolací soud (soud prvního stupně). Nelze tak přisvědčit dovolatelovým námitkám zpochybňujícím tato jeho (zákonná) oprávnění (a povinnosti). Výše uvedené nadto již z povahy věci vylučuje, aby se žalobce touto činností jakýmkoliv způsobem podílel na podnikání, jak se mylně domnívá dovolatel. Žalobce totiž – jako prostředník (z titulu svého postavení vyplývajícího ze zákona, a návazně jako strana smluv o dodávkách konkrétních služeb) – pouze zajišťuje pro vlastníky jednotek příjem jednotlivých služeb a jejich dodavatelům pak zaručuje, že vlastníky čerpané služby budou také zaplaceny. S přihlédnutím k řečenému lze tudíž uzavřít, že odvolací soud se při posuzování této otázky neodchýlil od ustálené judikatury dovolacího soudu; jeho rozhodnutí je naopak výrazem standardní soudní praxe. Již jen na okraj a nad rámec řečeného dovolací soud dodává, že ke stavebním úpravám, jimiž by vlastník jednotky (přímo) zasahoval do vlastnického práva vlastníků ostatních jednotek (a minori ad maius) – viz např. rozsudek Nejvyššího soudu z 1. srpna 2014, sp. zn. 26 Cdo 886/2013 (ústavní stížnost podanou proti tomuto rozhodnutí Ústavní soud odmítl usnesením z 25. listopadu 2014, sp. zn. IV. ÚS 3230/14) – náleží mimo jiných i takové úpravy jednotky, které mění cenu služeb placenou ostatními vlastníky jednotek. V této souvislosti nelze ztratit ze zřetele, že vytápění jednotek v budově tvoří vzájemně provázaný systém, a proto změna ve vytápění, byť jen jediné jednotky, má vliv na vytápění domu jako celku (k tomu srov. rozsudek Nejvyššího správního soudu z 9. srpna 2006, sp. zn. 3 As 26/2005). Odpojením kterékoli jednotky od stávajícího systému ústředního vytápění celého domu tak nepochybně vzrůstají náklady na vytápění pro ostatní vlastníky jednotek.

K dovolatelem nastoleným otázkám výkladu ustanovení § 1194 odst. 1 věta druhá o. z. a přiměřenosti výše žalobcem požadované částky ve vztahu k jeho skutečně vynaloženým nákladům pak dovolací soud uvádí, že odvolací soud se jimi v napadeném rozhodnutí nezabýval, a proto jsou vyloučeny i z dovolacího přezkumu; „neexistující“ právní závěry přezkoumávat nelze (k tomu srov. např. usnesení Nejvyššího soudu z 5. prosince 2013, sp. zn. 26 Cdo 3531/2013, či z 1. července 2016, sp. zn. 26 Cdo 7/2016).

Konečně odkaz dovolatele na rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 19. února 2014, sp. zn. 30 Cdo 232/2014, je ve vztahu k projednávané věci také nepřípadný; v daném případě se totiž odvolací soud ztotožnil se skutkovými zjištěními soudu prvního stupně, které z provedených důkazů vyplynuly – viz posléze uvedený výklad (i s právními závěry, které na jejich základě přijal).

S přihlédnutím k charakteru dalších uplatněných dovolacích námitek dovolací soud zdůrazňuje, že skutkové námitky a vady řízení nejsou podle současné právní úpravy způsobilým dovolacím důvodem (viz § 241a odst. 1 o.s.ř. a contrario). Právě takové (nezpůsobilé) důvody dovolatel rovněž uplatnil, jak námitkami zpochybňujícími správnost (úplnost) zjištěného skutkového stavu, tak výtkami, že v odvolacím řízení rozhodovala podjatá soudkyně a napadený rozsudek odvolacího soudu je nepřezkoumatelný. Přitom skutková zjištění, k nimž odvolací soud dospěl, nejsou natolik vadná, že by ve svém důsledku představovala porušení práv garantovaných čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod; nešlo zde tedy o tzv. extrémní rozpor mezi provedenými důkazy a skutkovými zjištěními (viz stanovisko pléna Ústavního soudu z 28. listopadu 2017, sp. zn. Pl. ÚS-st. 45/16, uveřejněné pod č. 460/2017 Sbírky zákonů). K vadám řízení, které mohly mít za následek nesprávné rozhodnutí ve věci, jakož i k vadám uvedeným v § 229 odst. 1, § 229 odst. 2 písm. a/ a b/ a 229 odst. 3 o.s.ř. pak dovolací soud přihlíží (z úřední povinnosti) jen tehdy, je-li dovolání přípustné (§ 242 odst. 3 věta druhá o.s.ř.); samy o sobě však takovéto vady (i kdyby byly dány) přípustnost dovolání (podle § 237 o.s.ř.) nezakládají. Přesto dovolací soud nad rámec řečeného uvádí, že rozhodnutí odvolacího soudu nelze považovat za nepřezkoumatelné už proto, že dovolatelem tvrzené nedostatky jeho odůvodnění nebyly – podle obsahu dovolání – na újmu uplatnění jeho práv (srov. rozsudek Nejvyššího soudu České republiky z 25. června 2013, sp. zn. 29 Cdo 2543/2011, uveřejněný pod č. 100/2013 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek).

Vycházeje z předestřených závěrů, dovolací soud neshledal dovolání proti usnesení odvolacího soudu přípustným podle § 237 o.s.ř., a proto je podle § 243c odst. 1 o.s.ř. odmítl – se souhlasem všech členů senátu (§ 243c odst. 2 o.s.ř.) – pro nepřípustnost.

S přihlédnutím k závěrům vyplývajícím z nálezu Ústavního soudu z 23. srpna 2017, sp. zn. III. ÚS 3425/16, Nejvyšší soud již samostatně nerozhodoval o návrhu dovolatele na odklad vykonatelnosti napadeného rozhodnutí za situace, kdy přikročil k rozhodnutí o samotném dovolání v (Ústavním soudem zdůrazněné) přiměřené lhůtě. Nejsou-li splněny předpoklady k meritornímu projednání dovolání, není dán ani prostor pro úvahy o odkladu vykonatelnosti dovoláním napadeného rozsudku (§ 243 písm. a/ o.s.ř.) – srov. např. usnesení Nejvyššího soudu ze 14. září 2017, sp. zn. 30 Cdo 865/2016, či z 3. října 2017, sp. zn. 20 Cdo 4097/2017.

Bylo-li dovolání odmítnuto, nemusí být rozhodnutí o náhradě nákladů dovolacího řízení odůvodněno (srov. § 243f odst. 3 větu druhou o.s.ř.).

Poučení: Proti tomuto rozhodnutí není přípustný opravný prostředek.

Nesplní-li povinný dobrovolně, co mu ukládá vykonatelné soudní rozhodnutí, může oprávněný podat návrh na exekuci (soudní výkon rozhodnutí).

V Brně dne 22. 9. 2020

JUDr. Miroslav Ferák

předseda senátu