Přesně tak. Já dělala předsedu družstva 5 let. Půlka lidí chtěla svj, půlka ne, nakonec jsem to dotáhla v loňském roce zdárně k převodům do vlastnictví všech bytů. Nezměnilo se nic. Ani poté co lidé vidí své jméno na katastru, se v jejich myšlení nic nemění … starého psa novým kouskům … Přijde mi, že snad ani nevěří, že nějaký majetek mají. Možná je to v nich z dob minulého režimu. Za zlé jim to mít nemohu. Další stránkou toho je, že většina z nich je věkem hodně přes 60 let. Opravovat dům – na co, proboha??? To ať si udělají mladí, my už stejně za chvíli zaklepeme bačkorama. Do té doby to nespadne. Tak ať si to pak schválí (a hlavně platí) oni (synové, vnuci zkrátka dědicové). Otázka je, zda se mladí k majetku umí stavět jinak – mám spíš zkušenosti, že ti si zase majetku neumí vážit. Raději peníze nacpou do svých požitků než do jeho správy. No nic, plakat nad tím nemá smysl. Já osobně jsem ráda, že naše SVJ vedu, aspoň mám přehled, kam jdou peníze a dohlédnu alespoň na ty základní nutné opravy a údržbu. Tak držim palce i Vám všem ostatním bláznivým nadšencům, kteří neztrácíte chuť to dělat! Alena Jůtová