• „Kdo může být tím věřitelem právnické osoby …“

Může jím být kdokoliv.

• „Může být tím věřitelem např. vlastník, v případě že SVJ uhradilo škodu z jeho příspěvků na správu …“

Nesmyslný dotaz. SVJ vždy hradí škodu ze SVÉHO MAJETKU. Z prostředků, které má v pokladně nebo na bankovním účtu. Peníze nemají mašličku. Jde vždy o peníze SVJ. Bez ohledu na to jaké příspěvky od koho SVJ přijalo.

• "Nebo tím věřitelem právnické osoby může být nějaká firma, které SVJ neuhradil[o] za její objednanou zakázku …

Může jím být kdokoliv, tedy i „nějaká firma“.

• „… s tím, že úhrada zakázky souvisí se škodou, kterou jí způsobil porušením povinnosti při výkonu funkce člen výboru SVJ …“

Opět se pletete. Firmě provádějící zakázku nemohl žádný statutár způsobit škodu! Právní vztah (založený smlouvou) přece existuje pouze mezi firmou (zhotovitelem) a SVJ (zákazníkem). Nikoliv mezi firmou a statutárem SVJ. Jako škůdce podle § 159/3 tedy přichází v úvahu pouze právnická osoba SVJ. Viz 2012/⁠89/⁠§2914.

• „… a proto ručí firmě za dluh sám člen voleného orgánu?“

Opět nesprávná úvaha. Není to zdaleka tak přímočaré. Žádné automatické ručení statutára za vzniklou škodu nenastává. Ke vzniku ručitelského závazku ze zákona by došlo teprve po tom, co budou kumulativně splněny všechny tyto předpoklady:

1. právnická osoba SVJ způsobila škodu jiné osobě,
2. poškozená osoba jako věřitel uplatnila nárok na náhradu škody vůči SVJ,
3. příčinou vzniku škody byla skutečnost, že statutár hospodařil neřádně, porušil zákon (nedbalostní zavinění podle § 2911), nebo se cíleně dopustil např. zpronevěry, podvodu, zatajení skutečností atd. (úmyslné zavinění),
4. právnická osoba SVJ má v ruce doklad stvrzující že statutárovi vznikla povinnost škodu nahradit [1],
5. statutár i přesto škodu právnické osobě SVJ nenahradil (nebo nahradil jen částečně),
6. věřitel se nemohl domoci svého nároku na právnické osobě SVJ (z objektivních důvodů) – zkrátka ze SVJ nelze už žádné peníze vyždímat [2], a
7. věřitel se obrátil na statutára jako na zákonného ručitele podle § 159/3 a vymáhá na něm neuhrazený zůstatek náhrady škody

Teprve splněním posledního bodu se statutár stal ručitelem s povinností hradit za dlužníka. Uhradí pouze tu část škody, kterou byl povinen svému SVJ nahradit podle bodu č. 4, avšak nenahradil.

Jde o naprosto výjimečný scénář, který je ostatně pro SVJ celkem nezajímavý. Pokud totiž situace v SVJ došla až do takového rozvratu, že věřitel nemůže vymoci nic ani na SVJ, ani na vlastnících jednotek (kteří ručí za dluhy SVJ ze zákona), pak už je z hlediska vlastníků jednotek celkem jedno co věřitel bude či nebude zkoušet vymáhat na statutárovi.

Justitianus

[1] Podle § 159/3 platí, že toto ustanovení se použije „nenahradil-li [statutár] škodu, ačkoli byl povinen škodu nahradit“. Existence povinnosti statutára k náhradě škody je objektivní kategorie. Splnění této podmínky se dá prokázat pravomocným platebním rozkazem, evropským platebním rozkazem, pravomocným rozsudkem, pravomocným rozhodčím nálezem, nebo písemným uznáním dluhu samotným škůdcem (např. dohoda o uznání dluhu podle § 71b odst. 1 notářského řádu). Dokud není postaveno najisto, že statutár byl povinen škodu nahradit, nelze vůči němu úspěšně uplatnit speciální § 159/3.

[2] Podle § 159/3 platí, že toto ustanovení se použije „pokud se věřitel plnění na právnické osobě nemůže domoci“. Nemožnost domoci se plnění je objektivní kategorie: plnění není nemožné jenom proto, že dlužník nechce platit, nebo že věřiteli se nechce dluh vymáhat. Musí být splněny objektivní podmínky (například: nedobytnost pohledávky, bezvýsledná exekuce, naprostá nemajetnost dlužníka, dlužník vznesl námitku promlčení, dlužník zanikl). Dokud není postaveno najisto, že věřitel se plnění na právnické osobě nemůže domoci, nelze vůči statutárovi úspěšně uplatnit speciální § 159/3.