Je to legrační: takový podraz mezi mafiány – to se hned nevidí.

V posledních dvaceti letech setrvával Nejvyšší soud na právním názoru, že „… o vyúčtování úhrad za plnění poskytovaná s užíváním bytu lze tedy hovořit a vyúčtování může přivodit splatnost nedoplatku plynoucího z tohoto vyúčtování jen tehdy, obsahuje-li všechny předepsané náležitosti a je-li v něm uvedena cena provedené služby ve správné výši“. To dle konstantní judikatury NS platí bez ohledu na to, zda příjemce služeb podal či nepodal námitku.

Neznám žádnou konstantnější (a častěji znovu a znovu aplikovanou) judikaturu, než je tato. Soudy opakovaně odmítaly přiznat SVJ právo vymáhat nedoplatky, a Ústavní soud v minulosti tyto judikáty vždy podržel.

Tentokrát však Ústavní soud překvapivě obrátil o 180 stupňů a distancoval se od dosavadní konstantní judikatury Nejvyššího soudu – s průhlednou výmluvou, že prý „není úkolem Ústavního soudu sjednocovat judikaturu obecných soudů“. [pozn. 1]

Ona totiž ta judikatura Nejvyššího soudu dospěla po dvaceti letech do naprosto absurdních konců: Nejvyšší soud prohlásil v roce 2020 neřádné vyúčtování za NULITNÍ, tedy neexistující (26 Cdo 1528/2020). Však jsem proti tomuto zjevnému nesmyslu párkrát vystoupil ve svých příspěvcích, namátkou Námitky ke způsobu a obsahu vyúčtování 3 a Pro TN o nesprávném vyúčtování. [pozn. 2]

Ústavní soud však v II. ÚS 2232/22 potvrdil, že i nesprávné (vadné) vyúčtování je vyúčtováním a má právní účinky. Příjemce služeb tedy před městským, krajským i ústavním soudem marně „… tvrdil a dokazoval řadu chyb a nedostatků vyúčtování služeb“ za období roku 2019. Neuspěl a byl povinen uhradit svému SVJ doplatek za služby, plynoucí z NEŘÁDNÉHO vyúčtování.

Klíčovou skutečností pro posouzení nároku SVJ nebyla řádnost či neřádnost vyúčtování, ale skutečnost, že příjemce služeb nevznesl námitku v zákonné „reklamační“ lhůtě 30 dnů. Tento nový právní názor jde přímo proti dvacetileté konstantní judikatuře soudů, včetně Nejvyššího a Ústavního.

Že by si konečně po deseti letech soudci přečetli § 1914, § 1916 a § 1921 o plnění závazků ? Jediná odchylka od této obecné právní úpravy je v tom, že vadu z neřádného vyúčtování lze poskytovateli služeb vytknout nikoliv ve lhůtě 6 měsíců od převzetí (2012/89/§1921/1), nýbrž ve lhůtě max. 30+30+30 dnů od převzetí (2013/67/§8/2).

Justitianus

Poznámka 1:
V tom okamžiku jsem se při četbě judikátu ÚS vyvrátil na podlahu a dostal jsem záchvat hysterického smíchu. Co ta dosavadní dvacetiletá judikatura ? A co legitimní očekávání ? Co se stalo s právní jistotou adresátů právních předpisů ? To jsou přece dva základní atributy právního státu. A ty by měl hlídat právě Ústavní soud ! Ale pardon … zapomněl jsem, že ČR není právní stát. Tak to jo, už se ničemu nedivím, už mlčím.

Poznámka 2:
Tímto judikátem se Brzobohatá, Dýšková a Ferák vyčlenili z obvyklé úrovně soudcovské hlouposti. Nulitní vyúčtování totiž jako by vůbec neexistovalo. Nic nebylo příjemci doručeno. Toto nic nezpůsobuje počátek běhu lhůt. Příjemce nemůže požádat o předložení podkladů, ani nemůže podat námitku k neexistujícímu vyúčtování. Pokud by snad námitku podal, poskytovatel není povinen ji vyřídit, protože neexistuje vyúčtování, ke kterému by námitka měla patřit. A tak dále.