26 Cdo 2167/2022–322

USNESENÍ

Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedkyně JUDr. Pavlíny Brzobohaté a soudců JUDr. Jitky Dýškové a JUDr. Miroslava Feráka v právní věci navrhovatele Z. B., narozeného XY, bytem XY, zastoupeného JUDr. Petrem Hampelem, Ph.D., advokátem se sídlem v Ostravě, Bohumínská 1227/98, za účasti Společenství vlastníků jednotek domu XY, se sídlem XY, IČO XY, zastoupeného Mgr. Tomášem Pavlíkem, advokátem se sídlem v Novém Jičíně, K Nemocnici 166/14, o určení neplatnosti usnesení shromáždění vlastníků jednotek, vedené u Krajského soudu v Ostravě pod sp. zn. 28 Cm 197/2017, o dovolání navrhovatele proti usnesení Vrchního soudu v Olomouci ze dne 30. 3. 2022, č. j. 8 Cmo 233/2021–279, takto:

I. Usnesení Vrchního soudu v Olomouci ze dne 30. 3. 2022, č. j. 8 Cmo 233/2021–279, se mění takto: Usnesení Krajského soudu v Ostravě ze dne 4. 10. 2021, č. j. 28 Cm 197/2017–250, se potvrzuje. Účastník je povinen zaplatit navrhovateli na náhradě nákladů odvolacího řízení částku 4.114 Kč k rukám JUDr. Petra Hampela, Ph.D., advokáta se sídlem v Ostravě, Bohumínská 1227/98, a to do tří dnů od právní moci tohoto usnesení. II. Účastník je povinen zaplatit navrhovateli na náhradě nákladů dovolacího řízení částku 4.114 Kč k rukám JUDr. Petra Hampela, Ph.D., advokáta se sídlem v Ostravě, Bohumínská 1227/98, a to do tří dnů od právní moci tohoto usnesení.

Odůvodnění:

Návrhem došlým soudu dne 25. 7. 2017 se navrhovatel mimo jiné domáhal vyslovení neplatnosti usnesení přijatého na shromáždění Společenství vlastníků jednotek domu XY dne 26. 4. 2017 (dále též jen „Shromáždění“, „Společenství“) pod bodem 4, kterým bylo rozhodnuto o příspěvku na správu domu a pozemku ve výši 18 Kč/m2 měsíčně od 1. 5. 2017, příspěvku na správní režii Společenství ve výši 250 Kč na jednotku měsíčně a příspěvku na osobu pověřenou správou domu ve výši 118 Kč na jednotku měsíčně (dále též jen „Usnesení“). Krajský soud v Ostravě (soud prvního stupně) usnesením ze dne 4. 10. 2021, č. j. 28 Cm 197/2017–250 (třetím v pořadí), vyslovil neplatnost Usnesení a rozhodl o náhradě nákladů řízení.

Vycházel ze zjištění, že navrhovatel je v katastru nemovitostí zapsán jako vlastník bytové jednotky XY v budově č. p. XY v XY, že podíl vlastníků jednotek na společných částech je stanoven pro každou jednotku odlišně (podle poměru velikosti podlahové plochy jednotky k celkové podlahové ploše všech jednotek v domě) a v domě je 8 jednotek. Napadené Usnesení bylo přijato na Shromáždění, které se konalo v bytě jednoho z vlastníků (J.a Č.), navrhovateli a jeho zástupci na něj nebyl umožněn přístup. Usnesení bylo přijato hlasy všech přítomných vlastníků (tj. 89,9 % hlasů všech vlastníků v domě) a bylo jím rozhodnuto o příspěvku na správu domu a pozemku ve výši 18 Kč/m2 měsíčně od 1. 5. 2017, příspěvku na správní režii Společenství ve výši 250 Kč na jednotku měsíčně a příspěvku na osobu pověřenou správou domu ve výši 118 Kč na jednotku měsíčně (bod 4). Podle prohlášení vlastníka budovy (část F bod 1) je vlastník jednotky povinen přispívat na náklady spojené se správou domu a pozemku podle velikosti spoluvlastnických podílů. Ve stanovách Společenství, přijatých na shromáždění konaném dne 29. 4. 2004 (dále též jen „Stanovy“), byla ujednání o příspěvcích na náklady spojené se správou domu a pozemku rozporná

• podle čl. V odst. 2 bod 2 byl vlastník povinen na tyto náklady přispívat poměrně podle velikosti spoluvlastnického podílu na společných částech domu, avšak podle čl. XI bod 2 se na nákladech provozu a příspěvcích na opravy a nákladech na pojištění měl podílet částkou odpovídající velikosti jeho spoluvlastnického podílu na společných částech a na nákladech na správu jako jeden díl z celkového počtu spravovaných jednotek. I po Shromáždění byly příspěvky hrazeny podle velikosti spoluvlastnických podílů, jejich výše v době před přijetím Usnesení činila 33 Kč/m2.

Na základě těchto skutkových zjištění uzavřel, že navrhovatel jako vlastník jednotky je členem Společenství. Dospěl k závěru (vázán rozhodnutím Nejvyššího soudu ze dne 6. 2. 2020, č. j. 26 Cdo 1657/2018– 140), že byl dán důležitý důvod pro přezkum Usnesení podle § 1209 odst. 1 zákona č. 89/2012 Sb., občanský zákoník ve znění do 30. 6. 2020 (dále též jen o. z., popř. „občanský zákoník“), neboť navrhovateli nebylo umožněno, aby se Shromáždění účastnil (společně se svým zástupcem – stanovy, platné v době jeho konání, neobsahovaly zvláštní úpravu účasti zástupců vlastníků na shromáždění). Měl za to, že ke změně poměru ve výši příspěvku na správu domu a pozemku jinak než v důsledku změny podílu na společných částech je třeba souhlasu všech vlastníků; uplatní se tak stejný režim jako podle dřívější právní úpravy obsažené v § 15 odst. 1 zákona č. 72/1994 Sb., o vlastnictví bytů, ve znění do 31. 12. 2013, dále též jen „zákon o vlastnictví bytů“ (odkázal na rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 15. 11. 2018, sp. zn. 26 Cdo 1503/2017). Poukázal na § 1180 odst. 1 o. z. ve znění od 1. 7. 2020 po novele provedené zákonem č. 163/2020 Sb., které tento závěr rovněž podporuje. Bylo-li o takové změně rozhodnuto Usnesením, aniž by byl dán souhlas všech vlastníků jednotek, jedná se rozhodnutí neplatné. Jiný poměr podílů na nákladech na správu domu a pozemku (než podle poměru podílu na společných částech) nestanovily ani Stanovy, neboť jejich ujednání byla vnitřně rozporná a neurčitá, a tudíž neplatná podle § 37 zákona č. 40/1964 Sb., občanský zákoník, ve znění do 31. 12. 2013 (dále též jen „obč. zák.“). Neshledal rovněž důvod pro nevyslovení neplatnosti podle § 260 o. z., neboť na straně Společenství nebyl dán žádný zájem hodný právní ochrany (neplatnost Usnesení bude mít za následek, že výše příspěvků bude totožná jako v předchozích obdobích) a porušení zákona mělo závažné právní důsledky, jelikož proti vůli vlastníka jednotky s menším podílem na společných částech domu mu byla v konečném důsledku navýšena příspěvková povinnost, a nebyla ani zohledněna skutečnost, že někteří vlastníci výlučně užívají společné části domu (balkony).

Vrchní soud v Olomouci (odvolací soud) usnesením ze dne 30. 3. 2022, č. j. 8 Cmo 233/2021–279, usnesení soudu prvního stupně změnil tak, že návrh na vyslovení neplatnosti Usnesení zamítl, a rozhodl o náhradě nákladů řízení.

Po částečném zopakování dokazování dospěl k závěru, že návrh na vyslovení neplatnosti Usnesení není důvodný. Shodně se soudem prvního stupně sice považoval ujednání Stanov ohledně příspěvků na správu domu za neplatná podle § 37 odst. 1 obč. zák., a to pro vzájemný rozpor (nesrozumitelnost), jež nelze překonat ani výkladem, na rozdíl od něj měl však za to, že Usnesení bylo přijato v souladu se zákonem. Protože nárok vznikl v roce 2017, dospěl s poukazem na § 3028 odst. 1, 2 a § 3041 odst. 1 o. z. k závěru, že věc je třeba posoudit podle § 1180 o. z., které má dispozitivní charakter umožňující se od tohoto ustanovení odchýlit dohodou všech vlastníků jednotek. Rozhodnutí o úhradě příspěvků přijaté v Usnesení je koncipováno přesně podle § 1180 o. z. a i přes neúčast navrhovatele na hlasování bylo schváleno zákonnou většinou. Dále měl za to, že i kdyby jeho názor nebyl správný, nemohla by být neplatnost Usnesení vyslovena s ohledem na § 260 o. z., neboť jakékoliv tvrzené porušení práv navrhovatele pro něj nemohlo mít závažné právní následky (podle Usnesení by platil příspěvek na správu domu a pozemku o cca 400 Kč nižší).

Usnesení odvolacího soudu napadl navrhovatel dovoláním. Odvolacímu soudu vytýkal, že otázku, kdy se společenství vlastníků jednotek (dále též jen „SVJ“) může odchýlit od pravidla poměrného placení příspěvků na správu domu a pozemku podle výše spoluvlastnického podílu, posoudil v rozporu s judikaturou dovolacího soudu – zejména poukázal na rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 2. 4. 2014, sp. zn. 31 Cdo 4294/2011, uveřejněný pod číslem 57/2014 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek (dále téže jen „R 57/2014“). Měl za to, že od tohoto pravidla se lze odchýlit jen, je-li uzavřena dohoda všech spoluvlastníků, a to i v poměrech § 1180 odst. 1, 2 o. z. ve znění do 30. 6. 2020. Zdůraznil, že taková dohoda nebyla v projednávané věci uzavřena a nemohla být nahrazena Usnesením, které ostatně ani nebylo přijato hlasy všech vlastníků jednotek, neboť mu byla znemožněna účast na Shromáždění. Názor, že ke změně pravidla pro stanovení výše příspěvku je třeba souhlasu všech vlastníků, podporuje také úprava občanského zákoníku po novele provedené zákonem č. 163/2020 Sb. Nesouhlasil ani s tím, jak odvolací soud vyložil Stanovy, zejména obsah článku XI bod 2 týkající se stanovení příspěvku na správu domu a pozemku. Za nesprávnou a v rozporu s R 57/2014 považoval i aplikaci § 260 o. z. provedenou odvolacím soudem. Odvolací soud totiž podle něj při svých závěrech nesprávně neodlišil nastavení poměru příspěvků (tzv. „klíč“) a výše příspěvků. Ustanovení § 260 o. z. nelze k řešení otázky „klíče“ příspěvků vůbec použít. Měl za to, že bez ohledu na toto ustanovení se nelze při stanovení „klíče“ příspěvku na správu domu odchýlit od pravidla dříve obsaženého v § 15 odst. 1 zákona o vlastnictví bytů (odkázal i na rozsudek Nejvyššího soudu sp. zn. 26 Cdo 1503/2017). Odvolacímu soudu také vytýkal, že se při výkladu této otázky odchýlil od své rozhodovací praxe (rozhodnutí ze dne 9. 3. 2021, sp. zn. 8 Cmo 176/2020), aniž by se s tímto rozhodnutím vypořádal, čímž porušil jeho právo na spravedlivý proces. Dále zdůraznil, že nastavený poměr by měl za následek, že šest vlastníků s menším spoluvlastnickým podílem by platili více, zatímco dva spoluvlastníci s vyšším spoluvlastnickým podílem by platili méně, Usnesením tedy vznikla újma jednotlivým vlastníkům (včetně něj); odvolací soud ani nezohlednil, že některé společné části budovy (balkony) jsou užívány výlučně jen vlastníky jednotek, které balkon mají. Odvolacímu soudu rovněž vytýkal, že se nezabýval otázkou, zda se způsob stanovení výše příspěvků u SVJ, které vzniklo do 31. 12. 2013 (tzv. „staré SVJ“), řídí zákonem o vlastnictví bytů nebo § 1180 o. z., a jak se případně toto ustanovení aplikuje na takové SVJ. Navrhl, aby dovolací soud změnil napadené rozhodnutí tak, že se vyslovuje neplatnost Usnesení, popř. aby jej zrušil a věc vrátil odvolacímu soudu k dalšímu řízení.

Účastník řízení se ve svém vyjádření k dovolání ztotožnil s napadeným usnesením, a navrhl, aby dovolání bylo zamítnuto. Stejně jako odvolací soud měl za to, že po přijetí občanského zákoníku se způsob stanovení výše příspěvku na správu domu a pozemku řídí tímto zákonem i u SVJ, které vzniklo za účinnosti zákona o vlastnictví bytů. Otázkou, zda při stanovení výše příspěvku na správu domu a pozemku měla být zohledněna skutečnost, že v prohlášení vlastníka jsou balkony vymezeny jako společná část domu sloužící jen některým vlastníkům jednotek, nebyla odvolacím soudem řešena, proto nemůže být ani předmětem dovolání.

Dovolání bylo podáno včas, subjektem k tomu oprávněným – účastníkem řízení (§ 240 odst. 1 zákona č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů, dále též jen „o. s. ř.“), za splnění podmínky zastoupení advokátem (§ 241 odst. 1 a 4 o. s. ř.), proti rozhodnutí odvolacího soudu, kterým se odvolací řízení končí.

V posuzované věci vzniklo Společenství ještě za účinnosti zákona o vlastnictví bytů. Od nabytí účinnosti občanského zákoníku (tj. od 1. 1. 2014) se posuzují podle této úpravy zásadně i práva a povinnosti vlastníků jednotek vymezených podle zákona č. 72/1994 Sb.; dosavadními právními předpisy se nadále řídí pouze vznik vlastnického práva k takovým jednotkám a odvozená (sekundární) práva a povinnosti vzniklá přede dnem nabytí účinnosti občanského zákoníku (srov. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 17. 12. 2015, sp. zn. 26 Cdo 3862/2015, uveřejněný pod číslem 21/2017 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek). Podle § 3041 odst. 1, 2 o. z. se SVJ vzniklá za účinnosti zákona o vlastnictví bytů řídí od 1. 1. 2014 úpravou občanského zákoníku. Usnesení, kterým bylo rozhodnuto o příspěvcích na správu domu a pozemku, přijalo Shromáždění dne 26. 4. 2017, proto je třeba věc posoudit podle občanského zákoníku (zejména § 1180 a § 1209) ve znění účinném do 30. 6. 2020 (čl. II zákona č. 163/2020 Sb.).

Otázku výkladu obsahu Stanov posoudil odvolací soud (stejně jako soud prvního stupně) v souladu s ustálenou rozhodovací praxí dovolacího soudu, od níž není důvod se odchýlit ani v této projednávané věci, a proto pro její řešení nemůže být dovolání přípustné. Při výkladu Stanov představujících smlouvu sui generis (srovnej např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 6. 4. 2022, sp. zn. 26 Cdo 2171/2021, včetně v něm citované judikatury) respektoval výkladová pravidla vyplývající z § 35 obč. zák.

Dovolání je však přípustné pro řešení otázky, zda a jakým postupem se lze odchýlit od stanovení poměru příspěvků na správu domu a pozemku vlastníkům jednotek (tzv. „klíč“ stanovení poměru, podle něhož budou příspěvky placeny jednotlivými vlastníky), jíž se v poměrech občanského zákoníku (ve znění do 30. 6. 2020) Nejvyšší soud doposud ve svých rozhodnutích nezabýval, a pro otázku aplikace § 260 o. z., při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu.

Povinnost přispívat na správu domu a pozemku patří k základním povinnostem každého vlastníka jednotky (viz např. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 22. 2. 2022, sp. zn. 26 Cdo 2275/2021). Zpravidla vlastníci jednotek platí příspěvky podle výše odpovídající jejich podílu na společných částech, jejichž výši stanoví shromáždění. Je nezbytné rozlišovat mezi rozhodnutím o určení klíče pro stanovení příspěvků a rozhodnutím o stanovení výše příspěvků pro jednotlivá období.

Zákon o vlastnictví bytů upravoval klíč pro stanovení příspěvků v § 15 odst. 1, v němž stanovil, že vlastníci jednotek jsou povinni přispívat na náklady spojené se správou domu a pozemku poměrně podle velikosti spoluvlastnického podílu (§ 8 odst. 2). Od tohoto pravidla bylo možné se odchýlit (jednalo se tedy o dispozitivní ustanovení), ale jen dohodou všech vlastníků. V R 57/2014 Nejvyšší soud zdůraznil, že jde o souhlasný projev vůle všech vlastníků jednotek (dohodu), předvídaný tímto ustanovením, nikoliv o rozhodnutí shromáždění. Tedy jinak řečeno, že je třeba rozlišovat mezi rozhodnutím shromáždění vlastníků jednotek jakožto nejvyššího orgánu společenství, jež může být přijato pouhou (zákonem určenou) většinou hlasů (i přes nesouhlas části vlastníků jednotek), a dohodou vlastníků jednotek, která jakožto vícestranný právní úkon vyžaduje ke svému uzavření souhlasný projev vůle všech vlastníků jednotek (§ 43a a násl. obč. zák.). I když taková dohoda mohla být fakticky uzavřena na shromáždění (byly-li přítomni všichni vlastníci jednotek), nešlo o rozhodnutí shromáždění, které by bylo možné přezkoumat postupem podle § 11 odst. 3 zákona o vlastnictví bytů.

V občanském zákoníku (tedy od 1. 1. 2014) je klíč pro stanovení příspěvků upraven v § 1180 o. z., vlastníci jednotek platí příspěvky podle výše odpovídající jejich podílu na společných částech (odst. 1), část příspěvku určená na tzv. vlastní správní činnost (§ 17 nařízení vlády č. 366/2013 Sb., o úpravě některých záležitostí souvisejících s bytovým spoluvlastnictvím, dále též jen „nařízení“) může být stanovena pro každou jednotku stejně (odst. 2).

Rovněž úprava klíče v § 1180 odst. 1 o. z. ve znění do 30. 6. 2020 (úprava účinná v době přijetí Usnesení) byla dispozitivní (§ 1180 v odst. 1 stanoví: „nebylo-li jinak určeno, přispívá….“), byť způsob, jakým může „být určeno jinak“, přímo z tohoto ustanovení nevyplývá. Z úpravy § 1200 odst. 2 písm. c), g) o. z. je zřejmé, že klíč stanovení příspěvků mohl být upraven mj. i ve stanovách. Ustanovení § 1214 o. z. upravující přijímání rozhodnutí mimo zasedání („per rollam“) pak stanovilo, že rozhodnutí, kterým se mění poměr výše příspěvků na správu domu a pozemku jinak než v důsledku změny podílů na společných částech, vyžaduje souhlas všech vlastníků jednotek. Jestliže mohl být klíč stanovení příspěvků obsahem stanov, muselo být také možné jej změnit změnou stanov. Ačkoli je vyšší počet hlasů potřebných pro přijetí takovéto změny stanov výslovně určen jen pro případ rozhodování per rollam, nelze ustanovení § 1206 odst. 2 (upravující rozhodování na shromáždění), které vyžaduje souhlas jen nadpoloviční většiny hlasů vlastníků jednotek přítomných na usnášeníschopném shromáždění, a § 1210 –1214 o. z. (upravující rozhodování per rollam) vykládat odděleně a určovat velikost většiny potřebnou pro změnu klíče stanovení příspěvků (v době od 1. 1. 2014 do 30. 6. 2020) odlišně podle toho, zda k přijetí rozhodnutí došlo při hlasování na shromáždění či při hlasování mimo shromáždění. Ať již bylo rozhodnutí o změně klíče přijato hlasováním na shromáždění nebo mimo něj, vždy se jednalo o zásah do základního práva vlastníka, které se vztahuje k předmětu jeho bytového spoluvlastnictví, za něž lze nepochybně stanovení poměru (klíče) výše příspěvků považovat, a proto také bylo vždy třeba souhlasu všech vlastníků jednotek. Nebylo-li rozhodnutí o změně klíče stanovení příspěvků přijato zákonem požadovaným kvorem, mohli se vlastníci jednotek domáhat soudní ochrany podle § 1209 o. z.

Souhlas všech vlastníků jednotek se podle § 1214 o. z. vztahoval jen ke změně „základního“ (hlavního) klíče stanovení příspěvků na správu domu a pozemku vyjádřenému v § 1180 odst. 1 o. z., tedy placení příspěvků podle výše podílu na společných částech domu a pozemku. Jestliže se chtěli vlastníci odchýlit od (doplňujícího) pravidla vyjádřeného v § 1180 odst. 2 o. z. – stanovení části příspěvku určeného na tzv. vlastní správní činnost (§ 17 nařízení) pro každou jednotku stejně – postačoval souhlas většiny hlasů vlastníků přítomných na usnášeníschopném shromáždění (§ 1206 odst. 2 o. z. – u hlasování na shromáždění), jestliže stanovy nevyžadovaly počet vyšší, nebo většina hlasů vlastníků při hlasování mimo shromáždění (§ 1210 – 1214 o. z.).

O konkrétní výši příspěvků na správu domu a pozemku pak rozhodnou s ohledem na výsledky hospodaření SVJ vlastníci na (každoročním) shromáždění – při respektování určeného klíče stanovení příspěvků na správu domu a pozemku – jde o rozhodování náležející do působnosti shromáždění SVJ [§ 1208 písm. d) o. z.].

Z výše uvedených závěrů tak vyplývá, že je-li ujednání Stanov o stanovení klíče pro stanovení příspěvků na správu domu a pozemku neplatné (pro neurčitost) a do 31. 12. 2013 ani nebyla uzavřena dohoda všech vlastníků o jiném klíči, platilo podle § 15 odst. 1 zákona o vlastnictví bytů, že vlastníci jednotek měli povinnost platit příspěvky na správu domu a pozemku podle výše svého podílu na společných částech domu a pozemku. Jestliže bylo na Shromáždění (se souhlasem jen většiny hlasů vlastníků) rozhodnuto o placení příspěvku na správu domu a pozemku jednak podle podílů na společných částech (18 Kč/m2 měsíčně od 1. 5. 2017) a jednak příspěvku ve stejné výši pro každou jednotku na správní režii Společenství ve výši 250 Kč měsíčně a ve výši 118 Kč měsíčně na osobu pověřenou správou domu, bylo rozhodnuto o placení příspěvků podle § 1180 odst. 1 o. z. podle výše podílu na společných částech (18 Kč/m2) a o placení příspěvků podle § 1180 odst. 2 o. z. na vlastní správní činnost, které byly rozvrženy na každou jednotku stejným dílem (368 Kč měsíčně). Ke změně klíče tedy došlo jen ve vztahu § 1180 odst. 2 o. z., „základní“ (hlavní) klíč stanovení příspěvků na správu domu a pozemku vyjádřený v § 1180 odst. 1 o. z. změněn nebyl, proto k rozhodnutí postačovala většina hlasů podle § 1206 odst. 2 o. z.

Nejvyšší soud však již ve svém předcházejícím usnesení v této věci (sp. zn. 26 Cdo 1051/2019) zdůraznil, že je-li vlastníkovi jednotky znemožněna účast na shromáždění (o svolání shromáždění ho statutární orgán neuvědomí, nebo mu neumožní vstup na shromáždění), jsou tím závažně porušena jeho práva. Je-li mu odepřeno právo podílet se na rozhodování shromáždění, má důležitý důvod pro přezkoumání usnesení přijatých na takovém shromáždění, a to bez ohledu na to, zda by velikost jeho hlasu sama o sobě ovlivnila výsledek hlasování. Skutečnost, že vlastník jednotky neměl možnost ovlivnit vahou svého hlasu výsledek hlasování, není sama o sobě důvodem k závěru, že porušení zákona či stanov nemělo závažné právní následky. Možnost domáhat se soudního přezkumu rozhodnutí shromáždění (vyslovení jeho neplatnosti) je jedním z ustanovení, jejichž účelem je – mimo jiné – chránit právo vlastníka jednotky podílet se na rozhodování SVJ. Nelze proto jen na základě toho, že neměl dostatečný počet hlasů, aby mohl ovlivnit přijetí napadeného usnesení shromáždění dovozovat, že porušení jeho práv nemělo závažné právní následky – pak by totiž byl vlastník s menšinovým podílem na společných částech domu a pozemku fakticky z práva, které mu dává § 251, 1206 a 1209 odst. 1 o. z., vyloučen (srov. např. mutatis mutandis usnesení Nejvyššího soudu ze dne 20. 6. 2012, sp. zn. 29 Cdo 1717/2011).

Lze tak uzavřít, že nebyla-li navrhovateli umožněna účast na Shromáždění, nejen že splnil podmínky stanovené v § 1209 odst. 1 o. z. pro přezkoumání Usnesení, ale Usnesení bylo přijato v rozporu se zákonnou úpravou rozhodování shromáždění (§ 1206 – 1207, § 251 o. z.), nebylo tedy přijato platně.

Správný není ani závěr odvolacího soudu, že neplatnost Usnesení nemůže být vyslovena s ohledem na § 260 o. z., neboť porušení práv navrhovatele pro něj nemělo závažné právní následky.

Nejvyšší soud již ve svých rozhodnutích (viz např. usnesení ze dne 16. 10. 2019, sp. zn. 26 Cdo 1657/2018, uveřejněné pod číslem 66/2020 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek, ze dne 26. 1. 2021, sp. zn. 26 Cdo 3294/2020) vyložil, že prostřednictvím § 1221 o. z. se § 260 o. z. použije přiměřeně i v poměrech společenství vlastníků, neboť i v tomto případě je nutno dát přednost při porušení zákona nebo stanov s méně závažnými následky zájmu společenství před individuálním zájmem vlastníka jednotky, nebo ochraně práv třetích osob nabytých v dobré víře. Rovněž zdůraznil, že soud musí nejprve posoudit soulad napadeného rozhodnutí shromáždění se zákonem a stanovami; teprve poté, kdy dospěje k závěru, že tímto rozhodnutím byl porušen zákon či stanovy, zvažuje, zda je na místě vyslovit jeho neplatnost, či zda je – s ohledem na konkrétní okolnosti – naplněn některý z důvodů upravených v § 260 o. z., pro které nelze neplatnost vyslovit.

Rozhodnutí, kterým byl částečně změněn klíč pro stanovení příspěvků na správu domu a pozemku a které bylo přijato na Shromáždění, na němž nebyla navrhovateli umožněna účast, mělo pro navrhovatele závažné právní následky, bez ohledu na to, k jak velkému rozdílu v platbě příspěvků fakticky došlo v období následujícím po přijetí Usnesení. Současně Společenství nemá zájem hodný ochrany na nevyslovení platnosti Usnesení. Jak přiléhavě uvedl soud prvního stupně, při vyslovení neplatnosti Usnesení zůstane zachován klíč a výše příspěvků jako v období před Shromážděním, a to po dobu než bude (bylo) případně později znovu o příspěvcích rozhodnuto (platným rozhodnutím, či rozhodnutím, které nebylo postupem podle § 1209 o. z. napadeno, a proto se něj hledí jako na platně přijaté). Usnesením nebylo ani podstatně zasaženo do práv třetích osob, které by nabyly v dobré víře (§ 260 odst. 2 o. z.).

Lze tedy shrnout, že Usnesení nebylo přijato platně a současně není důvod pro nevyslovení jeho neplatnosti.

Usnesení odvolacího soudu, kterým změnil usnesení soudu prvního stupně tak, že návrh na vyslovení neplatnosti Usnesení zamítl, proto není správné. Dosavadní výsledky řízení však ukazují, že je možné o věci rozhodnout, dovolací soud proto jeho usnesení změnil [§ 243d odst. 1 písm. b) o. s. ř.] tak, že usnesení soudu prvního stupně potvrdil, a to včetně správného výroku o náhradě nákladů řízení.

V souladu s § 243c odst. 3 věta první, § 224 odst. 1, 2 o. s. ř. rozhodl dovolací soud o nákladech řízení před odvolacím soudem. Výši nákladů stanovil dovolací soud podle vyhlášky č. 177/1996 Sb., o odměnách advokátů a náhradách advokátů za poskytování právních služeb (advokátní tarif), dále jen „AT“ (srovnej nález Ústavního soudu č. 116/2013 Sb., rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 15. 5. 2013, sp. zn. 31 Cdo 3043/2010, uveřejněný pod číslem 73/2013 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek).

V řízení byl procesně úspěšný navrhovatel, který byl v řízení zastoupen zástupcem z řad advokátů. V řízení o určení neplatnosti shromáždění společenství vlastníků jednotek se za tarifní hodnotu pro určení mimosmluvní odměny advokáta za jeden úkon právní služby považuje částka 50.000 Kč podle § 9 odst. 4 písm. c) AT (viz usnesení Nejvyššího soudu ze dne 13. 12. 2022, sp. zn. 26 Cdo 1944/2022). Podle obsahu spisu (zástupce navrhovatele náklady odvolacího řízení nevyčíslil) lze za účelně vynaložené náklady v odvolacím řízení považovat 1 úkon právní služby zástupce navrhovatele (účast u jednání dne 30. 3. 2022) podle § 11 odst. 1 písm. g) AT, přičemž sazba odměny za jeden úkon činí 3.100 Kč, paušální částku náhrad hotových výdajů ve výši 300 Kč (§ 13 odst. 1, 4 AT), náhradu za daň z přidané hodnoty ve výši 714 Kč. Celkem tak navrhovateli vznikly v řízení před odvolacím soudem náklady ve výši 4.114 Kč.

Dovolací soud proto procesně neúspěšného účastníka (§ 151 odst. 1, § 142 odst. 1, § 146 odst. 2 o. s. ř.) zavázal k úhradě nákladů řízení, které vznikly navrhovateli, k rukám jeho advokáta (§ 149 odst. 1 o. s. ř.), v zákonné pariční lhůtě (§ 160 odst. 1 o. s. ř.).

O náhradě nákladů dovolacího řízení rozhodl dovolací soud podle § 243c odst. 3, § 224 odst. 1, § 151 a § 142 odst. 1 o. s. ř. Procesně úspěšnému navrhovateli vznikly náklady v souvislosti s podáním dovolání. Účelně vynaložené náklady dovolacího řízení sestávají z odměny ve výši 3.100 Kč [sepsání dovolání – § 11 odst. 1 písm. k) AT)], paušální částky náhrad hotových výdajů ve výši 300 Kč za jeden úkon (§ 13 odst. 1 a 4 AT), náhrady za daň z přidané hodnoty ve výši 714 Kč. Soudní poplatek, který navrhovatel zaplatil ve výši 14.000 Kč, po nesprávné výzvě soudu (č. l. 310, 311), nelze za účelně vynaložené náklady považovat, neboť navrhovateli poplatková povinnost nevznikla (§ 6a odst. 5 zákona č. 549/1991 Sb., o soudních poplatcích ve znění pozdějších předpisů).

Poučení: Proti tomuto usnesení není opravný prostředek přípustný.

Nesplní-li účastník dobrovolně, co mu ukládá vykonatelné rozhodnutí, může navrhovatel podat návrh na exekuci (soudní výkon rozhodnutí).

V Brně dne 19. 4. 2023

JUDr. Pavlína Brzobohatá předsedkyně senátu