• Představme si, že nákup benzinu a nafty u čerpacích stanic by probíhal stejně jako se rozúčtují náklady na vytápění v bytových domech. Postup by byl tento:

(1) V první řadě by se pohnné hmoty neměřily na litry, nýbrž na „dílky“, pomocí přístroje zvaného IRPN „indikátor rozúčtování palivových nákladů“. Indikátor je připevněn na hrdlu palivové nádrže každého vozidla a zajištěn plombou.

(2) Dílky se určují podle síly zvuku (šplouchání a bublání) paliva které teče do nádrže, a podle doby po kterou se tento zvuk ozývá. Načítání dílků je upraveno pomocí koeficientů naprogramovaných v indikátoru IRPN (je to koficient Kv objemu nádrže, koficient Kd průměru plnicího hrdla, koeficient Kq pro upevnění na nádrž).

(3) Načtené dílky se přenášejí bezdrátově do pokladny. Zde probíhá rozúčtování. Cílem rozúčtování je zajistit, aby všichni řidiči hradili za pohonné hmoty srovnatelnou částku. Proto jsou použity součinitele pro hmotnost vozidla, pro výkon motoru, pro objem motoru a pro aerodynamický odpor karoserie. Účelem součinitelů je potrestat (znevýhodnit) úsporná vozidla s nízkou spotřebou a naopak zvýhodnit těžká SUV a velké limuziny s motory o velkém objemu.

(4) Po vypočtení částky za palivo se provedou dodatečné korekce tak, aby žádný řidič nehradil za rok víc než 200% průměru, bez ohledu na naježděné kilometry a skutečnou spotřebu paliva. Naopak ti řidiči, kteří šetřili palivo, nebo dokonce s autem nejezdili vůbec, dostanou po skončení roku k úhradě částku ve výši minimálně 80% průměru.

(5) Každý řidič obdrží povinně každý měsíc informace o své spotřebě, i když to nechce a nepotřebuje. Náklady na poskytování informací si zaplatí, nebo mu to prodejci zahrnou do zvýšené ceny pohonných hmot.

Tato spradlivá, logická a jednoduchá metodika byla navržena Evropskou unií, vypracována Ministerstvem pro místní rozvoj, a uzákoněna rozhodnutím Parlamentu České republiky.

Justitianus