V tomto příspěvku se budu zabývat právně velmi zajímavou otázkou – zda je možné uplatnit vzájemné započtení je-li jedna z pohledávek splatná a druhá nesplatná.
To je ta záležitost na kterou jste se ptal.
Za účinnosti zákona č. 40/1964 Sb., občanský zákoník, konstantní judikatura dospěla k závěru, že věřitel, který má pohledávku již splatnou, ji může započíst i vůči nesplatné pohledávce druhé strany. K tomu viz podrobné odůvodnění v rozsudku Nejvyššího soudu 32 Odo 1143/2004 (a další judikáty, které se na tento rozsudek odvolávaly a z něj vycházely, například KSPA 59 INS 4379/2011, 29 ICdo 80/2017, 32 Cdo 4320/2017, přiměřeně i 33 Cdo 1373/2015).
|
40/1964 Sb. (2) Započíst nelze pohledávky promlčené, pohledávky, kterých se nelze domáhat u soudu, jakož i pohledávky z vkladů. Proti splatné pohledávce nelze započíst pohledávku, která ještě není splatná. |
Z tučně vyznačené věty Nejvyšší soud dovodil a cotrario, že zákon sice výslovně vylučuje započíst vlastní nesplatnou pohledávku, ale nezakazuje započíst vlastní SPLATNOU pohledávku vůči cizí pohledáce nesplatné. To by byl Váš případ: započetl jste Vaši splatnou pohledávku proti (dosud) nesplatné pohledávce SVJ. Obě pohledávky zanikly započtením teprve v okamžiku kdy se setkaly (kdy se stala splatnou i pohledávka druhé strany).
Nový občanský zákoník ovšem ode dne 01.01.2014 upravuje započtení jiným způsobem, a z toho povstávají zmatky a nesprávné závěry mnohých právníků a teoretiků: ti právu nerozumějí, což je u nich běžné; vymýšlejí fantastické bludy které zákon neobsahuje, ignorují to co zákon obsahuje, a ty nesmysly opisují navzájem (*). Takové překrucování zákona nazývám „prasečí právo“. Přísušná část NOZ zní:
|
Započtení (1) Dluží-li si strany vzájemně plnění stejného druhu, může
každá z nich prohlásit vůči druhé straně, že svoji pohledávku
započítává proti pohledávce druhé strany. K započtení lze přistoupit,
jakmile straně vznikne právo požadovat uspokojení vlastní pohledávky a
plnit svůj vlastní dluh. |
|
§ 1987 (1) K započtení jsou způsobilé pohledávky, které lze uplatnit
před soudem. |
Podle mého vykladu je to takto:
Prohlášení věřitele podle § 1182 odst. 1 věta první nezpůsobuje účiky započtení, nejsou-li obě pohledávky dosud dospělé. Jde o právní jednání věřitele, kterým dává na vědomí druhé straně že jeho vůle je způsobit zánik obou vzájemných pohledávek započtením, jakmile budou splněny zákonné předpoklady pro započtení (jakmile obě pohledávky budou dospělé, jakmile se obě vzájemně setkají).
K samotnému započtení pak dojde automaticky podle § 1182 odst. 2, a tento okamžik může samozřejmě nastat v pozdějším termínu. Zákon to stanoví naprosto určitě a jednoznačně: „[Ú]činky nastávají k okamžiku, kdy se obě pohledávky staly způsobilými k započtení.“ Zákonodárce tedy nespojuje účinky započtení s doručením prohlášení věřitele druhé straně, nýbrž s nabytím způsobilosti pohledávky k započtení. Je při tom bezýznamné zda prohlášení bylo druhé straně doručeno před tímto okamžikem, nebo po něm.
Zákon tedy rozlišuje dvě rozdílné právní skutečnosti (dvě fáze započtení):
- Projev vůle věřitele vedoucí k započtení, adresovaný druhé straně; ten může být učiněn buď dříve, než dospěla pohledávka protistrany, nebo kdykoli později; jde o jednostranné právní jednání věřitele, kterým je věřitel vázán.
- Samotné započtení, které může – podle okolností – nastat v pozdějším termínu po doručení prohlášení věřitele druhé straně; rozhodný okamžik účinnosti započtení je vždy okamžik kdy obě existující pohledávky dospěly.
Pokud se o tom budete radit s Vaším právníkem, připomeňte mu rozdíl mezi pojmem „titulus“ a „modus“. Měl by vědět o co jde.
Justitianus
(*) Celkem podrobně se výkladem započtení zabývá např. Chlupáč (2019) ve své rigorosní práci. V textu jsou dobře patrné totální zmatky a omyly teoretiků při výkladu právních norem jednoduchého práva, upravujících započtení.
Poslední komentáře