Ano, každé fórum má své blbečky, kteří neznají právo, pošlapávají ústavu a minusují příspěvky souladné s právem.
Takoví blbečci v SVJ jsou schopni odhlasovat si protiústavní nesmysly, jako ve známém případu se zákazem Airbnb ve stanovách, judikát 6 Cmo 86/2020. Jak se blbové snažili vyvlastnit majetek hlasováním shromáždění je rozebráno v diskusích k judikátu 26 Cdo 1301/2019. O obojím se zde psalo. Ještě že jsou zde Justitianus a jiní, kteří na tyto chyby a nesmysly blbečků upzorňují.
Pouhý odkaz na „stanovení podrobností“ v § 1222 zákona není platným ani účinným zmocňovacím ustanovením pro vládu. Jde o ustanovení neurčité, nerozumitelné a nejednoznačné. Ústavní soud v takových případech konstantně judikuje, že při neexistenci zákonného zmocnění je podřízený předpis neaplikovatelný: stojí totiž mimo zákon a soudy jsou povinny odmítnout se jím řídit – přestože formálně je platný, účinný a řádně uveřejněný ve Sbírce zákonů.
| Z judikátů Ústavního soudu k problematice zákonného zmocnění namátkou uvádím: Pl. ÚS 35/95, Pl. ÚS 17/95, Pl. ÚS 3/2000, Pl. ÚS 45/2000, Pl. ÚS 7/03, Pl. ÚS 52/03, Pl. ÚS 19/13, Pl. ÚS 43/13, Pl. ÚS 17/15, Pl. ÚS 26/16, až po nejčerstvější Pl. ÚS 17/20. |
A ještě pro místní blbečky ocituji čásst judikátu Nejvyššího správního soudu:
|
Rozsudek Nejvyššího správního soudu ze dne 19. 12. 2006, čj.
2 As 57/2005–71) (…) Lze tak shrnout, že logika čl. 79 odst. 3 Ústavy (v obsahové návaznosti zejména na čl. 2, 4 a 95 Ústavy a čl. 2 a 4 Listiny základních práv a svobod) vychází z ústavního principu vázanosti zákonem, který je důsledkem legitimizační funkce lidu, vyjádřené v čl. 2 odst. 1 Ústavy („Lid je zdrojem veškeré státní moci; vykonává ji prostřednictvím orgánů moci zákonodárné, výkonné a soudní.“), a také principu bezrozpornosti vnitrostátního právního řádu. Základním materiálním imperativem proto vždy musí být zcela konkrétní a zřetelně vyjádřený projev vůle zákonodárce (obsažený v zákonném zmocnění) k vydání konkretizujících podzákonných právních předpisů (v daném případě vyhlášky ministerstva), který nemůže být překročen či dokonce zcela absentovat. Pro právní účinky takovéhoto právního předpisu je proto rozhodující jeho zmíněný materiální vztah k projevené vůli zákonodárce (viz také rozsudek Nejvyššího správního soudu sp. zn. 5 A 75/2002, č. 116/2004 Sb. NSS). Jinak řečeno, musí existovat určitý legitimizační řetězec mezi projevenou vůlí zákonodárce a následným prováděcím předpisem, vydaným orgánem moci výkonné. (…) Lze tak konstatovat, že za situace, kdy podzákonný právní předpis není v souladu s výslovným zákonným zmocněním, nebo takové zmocnění překračuje, anebo úprava jde „nad zákon“ (vyhláškou je upraveno něco, co by vyžadovalo zákonnou úpravu, která však chybí), nebo proti němu (vyhláška např. upraví podrobnosti při plnění povinnosti, o které zákon vůbec nemluví a nelze ji z něj dovodit, případně takovou povinnost vyhláška sama stanoví, resp. vyhláška odpírá, oslabuje či podmiňuje subjektivní oprávnění, aniž by to zákon umožňoval), je povinností soudu takovouto vyhlášku nerespektovat (čl. 95 odst. 1 Ústavy) a použít pouze zákon. Nejde tedy o abstraktní kontrolu norem, která je v ústavním systému České republiky vyhrazena Ústavnímu soudu, nýbrž o precedenčně pojatou konkrétní kontrolu norem sui generis, kdy obecný soud není oprávněn takovýto podzákonný právní předpis zrušit, nýbrž jej pouze nesmí aplikovat. |
Ustanovení § 15 a další části nařízení vlády č. 366/2013 Sb. nemají právní účinky pro nikoho a jsou nevymahatelné.
Justitianus
Poslední komentáře