Pane páčko, nijak jsem nenaznačil, že by má kritika obsahu citovaného rozsudku snad směřovala proti Vaší osobě. V jiné zdejší diskusi jsem napsal:

To plně platí i pro tento judikát a tyto soudce. Ve vašem konkrétním případě se ovšem nejednalo o absolutní neplatnost podle § 245, nýbrž šlo o řádně přijaté (a platné) usnesení shromáždění, které nebylo napadnuto v prekluzní lhůtě tří měsíců.

Naprosto se ovšem mýlíte, když nesprávně směšujete případ podle § 245 s případem podle § 258 až § 260. Zjevně Vám (i Ferákovi, Dýškové a Jackwarthové) ušlo, že oba případy se navzájem liší:

• Případ podle § 245 znamená že zde není žádné usnesení, které by bylo třeba napadnout. Nikdy nebylo přijato, neexistuje, jde od počátku o usnesení pouze zdánlivé. Tak je tomu v případě rozporu s dobrými mravy, případně rozporu s kogentním (donucujícím) ustanovením zákona.
• Případ podle § 258 je naprosto odlišný. Usnesení bylo přijato osobou k tomu oprávněnou, existuje tedy, avšak trpí vadou. Není v rozporu s dobrými mravy (to by se jednalo o § 245); jeho vada může spočívat v rozporu s dispozitivním ustanovením zákona, nebo v rozporu se stanovami. Právě pro tyto případy „slabších“ rozporů se uplatní postup soudu podle § 259 a § 260.

V případě rozsudku Vrchního soudu 80 Cm 8/2018 ohledně poskytovaní ubytování:
Zdánlivé usnesení bylo neplatné proto, že právnická osoba SVJ je osobou s omezenou svéprávností; nebyla vůbec oprávněna rozhodovat o režimu užívání bytu, a nemohla si takové neexistující právo přisvojit ani pomocí změny svých stanov.

Usnesení bylo navíc pokusem o vyvlastnění majetku. Bylo tedy v rozporu s ústavou chráněným právem vlastnit a užívat majetek, což je druhý důvod nulitnosti podle § 245. Nikdo snad nepochybuje o tom, že Listina základních práv a svobod je „donucujícím ustanovením zákona“.

Shromáždění se pokusilo rozhodnout o záležitosti, která vůbec nepatří do působnosti SVJ. Tedy toto od počátku neexistující usnesení nebylo možno konvalidovat ani uplynutím času.

Justitianus