- Nikeid: – " Ale pokud KS takto rozhodl, pak jednoduše rozhodl v přímém rozporu s dosavadní judikaturou Nejvyššího soudu, která naopak říká, že vyúčtování, které není řádné, nezaloží splnění podmínky jeho doručení, a vzniká tedy nárok na pokutu (např. NS 26 Cdo 2977/2021, NS 26 Cdo 1528/2020, NS 26 Cdo 2998/2020)."
Nikeid, dosavadní judikatura popletených soudců Nejvyššího soudu je vadná, vede k absurdním důsledkům a je třeba ji odmítnout.
Píšu to zde už nejméně pět let. Nejnověji odmítl ty nesmysly i zákonodárce, když zařadil do novelizovaného zákona č. 67/2013 Sb. toto změněné ustanovení:
|
§ 8 Nahlížení do podkladů k vyúčtování a vypořádání námitek (2) Případné námitky ke způsobu a obsahu vyúčtování předloží příjemce služeb poskytovateli služeb do 30 dnů od doručení vyúčtování, popřípadě doložení podkladů podle odstavce 1. Nepředloží-li příjemce služeb námitky v této lhůtě, platí, že se způsobem a obsahem vyúčtování souhlasí. Včas uplatněné námitky musí poskytovatel služeb vyřídit do 30 dnů od jejich předložení. |
Z uvedeného plyne, že právní účinky nepochybně má KAŽDÉ doručené vyúčtování, a to i když není řádné (t.j. neobsahuje-li všechny předepsané náležitosti nebo není vystaveno na částky ve správné výši).
Znovu zde zopakuji, že naprosto nepřijatelný je svévolný výklad zaujatý senátem č. 26 Nejvyššího soudu: vede totiž k absurdním důsledkům, které jsou rozporné se zákonem. Podívejme se co by se dělo, pokud by mělo platit, že neřádné vyúčtování není vůbec vyúčtováním (tedy že je nulitní, že nemá právní účinky, že jde o absolutně neplatné právní jednání poskytovatele). V tom případě by platilo:
- Příjemci služeb by nevznikla ani povinnost, ani právo podat námitku[1]. Nelze přece podat námitku k něčemu, co neexistuje a nebylo doručeno (případně bylo doručeno, ale vyúčtováním to není).
- Nelze tedy nikdy podat námitku před doručením ŘÁDNÉHO vyúčtování. V takovém případě by ovšem jakákoliv námitka byla již nadbytečná a předem odsouzená k zamítnutí[1]. Takový úmysl však racionální zákonodárce určitě neměl, když do zákona vtělil právo a dokonce i povinnost příjemce služeb podat námitku k vyúčtování[2].
- Poskytovateli služeb by nevznikla ani povinnost, ani právo vyřídit námitku/námitky a doručit nové (opravené) vyúčtování[1]. Poskytovateli by totiž nevznikla povinnost vyřizovat předčasné námitky k něčemu, co vůbec vyúčtováním není. Takový úmysl však racionální zákonodárce určitě neměl, když do zákona vtělil povinnost poskytovatele služeb vyřídit případné námitky k vyúčtování[2].
- Nelze ani opravovat neřádné vyúčtování, které právně neexistuje a nebylo tedy ještě ani doručeno příjemcům. Vzniká neřešitelný stav, který zákonodárce nezamýšlel a nepředpokládal[2].
- Poskytovatel služeb tedy – podle popletů z Nejvyššího soudu – nikdy nedostane šanci dozvědět se že vyúčtování je neřádné; nebude tušit v čem je chyba. Ani nedostane od příjemců služeb žádné doplatky, aniž by chápal proč je tomu tak[1].
Tyto absurdní a protizákonné důsledky jsou nevyhnutelným následkem vadného výkladu, zaujatého soudci NS. Snad od toho nesmyslu konečně ustoupí po novele zákona č. 67/2013 Sb., provedené zákonem č. 424/2022 Sb..
[1] argumentatio ad absurdum
[2] argumentatio e ratione legis
Justitianus
Poslední komentáře