Pozor! Varuji před nekritickým přebíráním textů z různých zdrojů.
Autor článku formuluje (na více místech) tvrzení, že pokuta podle § 13 zákona č. 67/2013 Sb. náleží příjemci služeb i v případě, kdy mu ve lhůtě čtyř měsíců bylo doručeno neřádné vyúčtování.
Není tomu tak.
Je-li toto (první) vyúčtování doručeno příjemci služeb v zákonné lhůtě čtyř měsíců, nevzniká příjemci služeb nárok na pokutu ani v případě, že toto vyúčtování bude později označeno jako nesprávné (neřádné).
Zákon totiž neobsahuje podmínku že by (první) doručené vyúčtování muselo být řádné! Naopak: zákonodárce předpokládal, že první vyúčtování může obsahovat chyby, a proto v zákoně podrobně upravil postup a lhůty pro opravu neřádného vyúčtování, a stanovil k tomu také povinnosti pokytovatele i příjemce služeb.
Zákon obsahuje povinnost příjemce služeb podat námitku k neřádnému vyúčtování, což znamená že je jeho povinností zkontrolovat si jeho správnost. Zákonodárce tedy předpokládal, že první vyúčtování je pouze nabídkou (ofertou), která ještě nemusí obsahovat konečné a správné údaje a částky. Příjemci služeb přijímají (akceptují) nabídku vyúčtování tím, že zůstanou nečinní (a nepodají zákonem předvídanou námitku ve lhůtě 30 dnů počítáno od doručení vyúčtování, nebo ode dne kdy bylo příjemci umožněno nahlížení do podkladů).
Jestliže některý příjemce služeb splní svou zákonnou povinnost a podá námitku (kterou příjemce služeb uzná), pak je vypracováno opravné (druhé) vyúčtování. Teprve u tohoto vyúčtování může příjemce služeb uplatňovat pokutu, není-li ani toto opravné (druhé) vyúčtování řádné.
Je k tomu judikát krajského soudu, potvrzený Ústavním soudem. Viz níže.
Odlišné názory, které se objevují orbiter dictum v nejnovějších judikátech Nejvyššího soudu, jsou omylem jednoho senátu Nejvyššího soudu: ten nedokázal dodnes porozumět znění zákona č. 67/2013 Sb. a ignoruje dřívější konstantní judikaturu Nejvyšššího soudu o tom co je vyúčtování služeb.
Z judikátu KS a ÚS dále cituji:
|
Dikce zákona nehovoří jenom o nesplnění povinnosti upravené tímto předpisem, ale výslovně o nesplnění povinnosti „ve stanovené lhůtě“, přičemž i další text tohoto ustanovení spojuje nesplnění povinnosti se lhůtou – „ledaže by splnění povinnosti v této lhůtě …“, „… k nesplnění lhůty došlo …“. S věcnou nesprávností vyúčtování však zákonná úprava v § 13 odst. 1 nespojuje právo požadovat pokutu. Stejný právní pohled na výklad zákona lze dovodit i v odborné literatuře. (…) Zdroj: rozsudek Krajského soudu v Českých Budějovicích, pobočka v Táboře 15 Co 108/2018–160 ze dne 19.04.2018 |
|
[Krajský soud] své závěry řádně odůvodnil a své právní
názory jasně a srozumitelně vysvětlil. Dospěl-li krajský soud k závěru,
že nebyly naplněny právní předpoklady, které byly podmínkou úspěšnosti
podané žaloby, učinil tak po provedeném posouzení a právním uvážení
jako orgán k tomu oprávněný. Argumentace v ústavní stížnosti se
pohybuje toliko v rovině práva podústavního, k čemuž je nutno
připomenout, že není úlohou Ústavního soudu, aby svým uvážením
nahrazoval hodnocení provedené obecnými soudy. Zdroj: usnesení Ústavního soudu III.ÚS 2361/18 ze dne 18.09.2018. |
Justitianus
Poslední komentáře