Paní Ofelie, Váš dotaz je zmatečný. O kogentní či dispozitivní povaze právní normy nerozhodují soudy, nýbrž zpravidla to je uvedeno přímo v textu právního předpisu.

V tomto případě je tímto právním předpisem zákon č. 89/2012 Sb.. Podle § 1222 platí, že prováděcí právní předpis stanoví (…) o kterých částech nemovité věci se má za to, že jsou společné (…).

Z uvedeného plyne, že části nařízení vlády obsahující výčet společných částí mají pouze dispozitivní povahu.

• Výraz „má se za to“ označuje vyvratitelnou právní domněnku. Ta je vždy vyvrácena, prokáže-li se, že skutečnost je odlišná. Takovou prokázanou skutečností nepochybně je prohlášení (vlastníka budovy). Obsahuje-li prohlášení určení společných částí jinak než je uvedeno v nařízení vlády, pak NV musí vždy ustoupit prokázané skutečnosti. Platí obsah prohlášení.

Pokud nevíte co jsou vyvratitelné právní domněnky, přečtěte si o tom něco v právnické literatuře. Také zde se o tom už psalo mnohokrát, hledejte.

Shrnuji: V případě prováděcího právního předpisu podle § 1222 (nařízení vlády č. 366/2013 Sb.) se nejedná o kogentní určení společných částí. Stanovil to tak zákonodárce výslovně. Odlišný názor je v rozporu s právem.

Justitianus

P.S.: Doporučená četba pro Vás i pro Radku:
Jak rozpoznat kogentní a dispozitivní právní normu – viz Důvodová zpráva k návrhu občanského zákoníku, str. 32, řádek 7: „Zákonný zákaz je formulován buď výslovně slovy „zakazuje se“, nebo výslovným stanovením důsledku odklonu od kogentního ustanovení poukazem na neplatnost ujednání nebo stanovením, že se k závadnému ujednání nepřihlíží.“