II.ÚS 780/18 ze dne 27. 3. 2018

Česká republika USNESENÍ Ústavního soudu

Ústavní soud rozhodl v senátu složeném z předsedy Ludvíka Davida a soudce Vojtěcha Šimíčka (zpravodaj) a soudkyně Kateřiny Šimáčkové ve věci ústavní stížnosti stěžovatele Martina Heřmana, zastoupeného Mgr. Jakubem Fendrychem, advokátem se sídlem Římská 2575/31a, Praha 2, směřující proti rozsudku Obvodního soudu pro Prahu 10 ze dne 28. 4. 2016, č. j. 16 C 313/2014–136, rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 20. 10. 2016, č. j. 58 Co 263/2016–168, a rozsudku Nejvyššího soudu ze dne 12. 12. 2017, č. j. 26 Cdo 801/2017–214, za účasti Obvodního soudu pro Prahu 10, Městského soudu v Praze a Nejvyššího soudu jako účastníků řízení, takto:

Ústavní stížnost se odmítá.

Odůvodnění:

1. Stěžovatel se podanou ústavní stížností domáhá zrušení v záhlaví citovaných soudních rozhodnutí. Má za to, že obecné soudy svým postupem porušily jeho právo na spravedlivý proces zaručené v čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod (dále jen „Listina“) a čl. 6 odst. 1 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod a právo na rovnost v řízení dle čl. 37 odst. 3 Listiny. Soudy se rovněž měly dopustit libovůle v rozhodování v rozporu s čl. 2 odst. 2 Listiny. V neposlední řadě je dovozováno porušení vlastnického práva podle čl. 11 Listiny.
2. Jak vyplývá z obsahu ústavní stížnosti a z připojených soudních rozhodnutí, stěžovatel je členem společenství vlastníků jednotek „Společenství T.“ (dále jen „SVJ“). SVJ uzavřelo s Hlavním městem Praha smlouvu o koupi pozemku. Stěžovatel se před obecnými soudy domáhal neplatnosti uvedené smlouvy, neboť dle něj koupě pozemku neměla žádnou souvislost se správou a provozováním společných částí domu a SVJ se uzavřením smlouvy dopustilo špatného hospodaření. Obecné soudy po zásahu Nejvyššího soudu nejprve přiznaly stěžovateli naléhavý právní zájem ve věci, nicméně Obvodní soud pro Prahu 10 následně žalobu stěžovatele nyní napadeným rozsudkem zamítl, protože vlastnictví předmětného pozemku bylo způsobilé naplnit účel v podobě správy domu a kupní smlouva tak není neplatná. Městský soud v Praze rozhodnutí potvrdil rozsudkem č. j. 58 Co 263/2016–168. Stěžovatel podal dovolání a odůvodnil jej vyřešením otázky hmotného práva, konkrétně jestli společenství vlastníků jednotek (dále v obecné rovině jen jako „společenství“) mohou smluvně nabývat s ohledem na předmět své činnosti vlastnické právo k pozemku. Nejvyšší soud na otázku odpověděl kladně a dovolání zamítl.
3. Stěžovatel s uvedenými závěry obecných soudů nesouhlasí a tvrdí, že koupě pozemku SVJ nijak nevylepšila pozici jeho členů, protože daný pozemek byl jimi bez problémů používán několik desítek let. SVJ pozemek ke své činnosti nepotřebuje a kupní smlouva je tudíž absolutně neplatná. Ústavní rozměr spatřuje v nedobrovolném „zavlečení“ do povinností, které z vlastnictví pozemku pro něj jako člena SVJ plynou, což porušuje jeho základní práva (čl. 2 odst. 3 Listiny). Kromě uvedeného stěžovatel namítá nedostatek odůvodnění ze strany obecných soudů týkající se jeho argumentu o neplatnosti kupní smlouvy pro rozpor se zákonem.
4. Průběh řízení a obsah napadených rozhodnutí je účastníkům znám, proto pokládá Ústavní soud jejich podrobnější rekapitulaci za neúčelnou.
5. Z procesního hlediska bezvadná ústavní stížnost byla podána ve lhůtě osobou oprávněnou a řádně zastoupenou, k jejímu projednání je Ústavní soud příslušný a návrh je přípustný.
6. Ústavní soud posoudil obsah ústavní stížnosti a dospěl k závěru, že tato představuje zjevně neopodstatněný návrh ve smyslu ustanovení § 43 odst. 2 písm. a) zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen „zákon o Ústavním soudu“). Uvedené ustanovení v zájmu racionality a efektivity řízení před Ústavním soudem dává tomuto soudu pravomoc posoudit „přijatelnost“ návrhu ještě předtím, než dospěje k závěru, že o návrhu rozhodne meritorně nálezem. Jde o specifickou a relativně samostatnou část řízení, ve kterém Ústavní soud může rozhodnout jen na základě obsahu napadených rozhodnutí orgánů veřejné moci a údajů obsažených v samotné ústavní stížnosti. Pravomoc Ústavního soudu je totiž v řízení o ústavní stížnosti založena výlučně k přezkumu rozhodnutí či namítaného zásahu z hlediska ústavnosti, tj. zda v řízení, respektive v rozhodnutí je završujícím, nebyly porušeny ústavními předpisy chráněná práva a svobody účastníka tohoto řízení, zda řízení bylo vedeno v souladu s ústavními principy, zda postupem a rozhodováním obecných soudů či jiných orgánů veřejné moci nebylo zasaženo do ústavně zaručených práv stěžovatele a zda je lze jako celek pokládat za spravedlivé.
7. Takové nedostatky však v projednávané věci shledány nebyly. Po důkladném seznámení se s obsahem ústavní stížnosti a přiložených rozhodnutí se Ústavní soud domnívá, že se obecné soudy (zejména pak Nejvyšší soud) dostatečně a přesvědčivě vypořádaly se všemi námitkami stěžovatele. Při rozhodování soudy zohlednily skutečnosti, které v řízení byly prokázány a věc po právní stránce přiléhavě zhodnotily. Jak již bylo zdůrazněno, Ústavnímu soudu nepřísluší přezkoumávat činnost obecných soudů z hlediska podústavního práva a nemůže být stavěn do role další instance obecného soudnictví. Stěžovatel přitom v ústavní stížnosti uplatňuje v zásadě shodnou argumentaci jako před obecnými soudy, aniž by podrobněji vysvětlil, v čem spočívá ústavněprávní rozměr námitek.
8. Klíčovým pro výsledek řízení se jeví posouzení otázky, zda může společenství nabývat vlastnické právo k pozemkům. Nalézací i odvolací soud tuto možnost připustily a k témuž závěru dospěl i Nejvyšší soud. Ten tak učinil na základě podrobného výkladu podústavního práva, zejména příslušných ustanovení zákona č. 72/1994 Sb., o vlastnictví bytů, ve znění účinném do 31. 12. 2013. Nejvyšší soud připustil, že koupě pozemků ze strany společenství má být jevem spíše výjimečným a způsobilost nabýt určitou nemovitost vlastním právním úkonem musí být posuzována objektivně vždy podle konkrétní situace. V obecné rovině nicméně nelze nabytí vyloučit za podmínky, že se jedná o pozemek přiměřený (výměra, způsob využití atd.) a jeho využívání je nezbytné pro řádný provoz a údržbu společných částí domu. Tento právní názor pokládá Ústavní soud za ústavně konformní. Soužití vlastníků bytových jednotek v jednom domě totiž implicitně předpokládá, že žádný člověk není „ostrov“ sám pro sebe a nese s sebou přirozeně různá omezení. Pokud proto stanovy společenství umožní shromáždění vlastníků rozhodnout o koupi pozemku většinově, může z toho pro nesouhlasícího člena vskutku vyplynout vznik povinností i proti jeho vůli (např. se mu navýší příspěvky za správu domu kvůli potřebě zaplatit kupní cenu pozemku společenstvím). Vlastnické právo však není absolutní (srov. čl. 11 odst. 3 Listiny). Shora stručně rekapitulované podmínky Nejvyššího soudu navíc vymezují poměrně přísný rámec pro nabytí vlastnických práv k pozemku společenstvím a tím brání zneužití tohoto právního úkonu společenstvím (většinou vlastníků). Obecné soudy v řízení prokázaly, že v případě stěžovatele SVJ nabylo pozemek související se správou a údržbou společných částí domu, koupený pozemek byl výměrou odpovídající a koupí nebyl stěžovatel excesivně zasažen (příspěvky se mu zvýšily pouze o cca 700 Kč za rok, viz str. 3 napadeného rozsudku obvodního soudu).
9. Námitka stěžovatele proti nedostatečného odůvodnění rozhodnutí soudů nižších stupňů, které údajně nereflektovaly jeho argumentaci o neplatnosti kupní smlouvy pro rozpor se zákonem, není v ústavní stížnosti nijak vysvětlena a není tak ani zřejmé, čeho se má týkat. S velkou pravděpodobností se jedná o z dovolání převzaté tvrzení dovozující nedostatky v odůvodnění odvolacího soudu. S touto námitkou se však již přesvědčivě vypořádal Nejvyšší soud (s. 4–5 rozsudku).
10. Ústavní soud s ohledem na výše uvedené uzavírá, že v projednávané věci obecné soudy vyložily a aplikovaly podústavní právo řádně a proti jejich skutkovým a právním závěrům včetně způsobu odůvodnění nemá ústavněprávních výhrad. Ústavní soud proto ústavní stížnost bez ústního projednání odmítl podle § 43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu jako návrh zjevně neopodstatněný.

Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.

V Brně dne 27. března 2018

Ludvík David v. r. předseda senátu

Zdroj:

http://nalus.usoud.cz/…GetText.aspx?…