Zdejší destruktivní klasika, mínusují vás, aniž by vysvětlili proč.

Pokusím se situaci napravit a odpovědět nejdříve dřevorubecky, neb jsem právní laik.

Koupíte si byt s balkónem, po čase vládní garnitura vymyslí zákon, který stanoví, že balkón nemůže být součástí bytu. Jak se to bude řešit? Vyvlastněním? Dokud platí LZPS čl. 11, odst. (4), tak doufám, že vyvlastnění balkónů mohu považovat za nereálné. Ještě jednou zdůrazňuji, že doufám, což jako právní laik mohu. Berte to tak, že politici zvorali bytovou politiku a nyní se snaží různými flastříčky a klínky situaci napravit. Jenže co se stalo, se neodstane. My s tím musíme, plni rozpaků, žít.

Pokud by vám to takto nestačilo, přikládám část textu z Usnesení NS 22 Cdo 3644/2015 ze dne 20.6.2017, zkuste se s celým usnesením seznámit a udělejte si vlastní názor:

Nejvyšší soud v rozsudku ze dne 1. 8. 2014, sp. zn. 22 Cdo 886/2013 (dostupném na www.nsoud.cz) ve vztahu k lodžiím i oknům přístupných pouze z jedné bytové jednotky uvedl, že pro závěr, které části domu jsou společné ve smyslu § 2 písm. g) zákona č. 72/1994 Sb., je významný zejména účel jejich užívání, a jejich určení v prohlášení vlastníka budovy, jen stavebně technické hledisko z pohledu zákona č. 72/1994 Sb. určující není. Součásti hlavních svislých a vodorovných konstrukcí budovy jsou pouze některé stavební prvky lodžií. Lodžie v demonstrativním výčtu společných části budovy (domu) v § 2 písm. g) zákona č. 72/1994 Sb. uvedeny nejsou, zákon č. 72/1994 Sb. je však neoznačuje ani výslovně za součást jednotky. Bude proto vždy záležet na tom, zda vlastník v prohlášení podle § 4 zákona č. 72/1994 Sb. vymezí lodžie jako součást jednotky či jako společnou část budovy. Nebude-li prohlášení vlastníka podle § 4 zákona č. 72/1994 Sb. obsahovat takovéto určení, pak budou patřit ke společné části budovy (domu) i lodžie přístupné jen z jediné jednotky jako součást vnějšího pláště domu. Ke stejnému závěru dospěly soudy i ohledně oken přístupných jen z jedné jednotky. Odkazovali-li dovolatelé na argumentaci obsaženou v rozsudku Nejvyššího správního soudu ze dne 21. 12. 2015, sp. zn. 1 As 2/2004, pak Nejvyšší soud tento rozsudek ve věci sp. zn. 22 Cdo 886/2013 neopomenul, ale výslovně na něj při formulaci svých závěrů poukázal. Ústavní stížnost proti uvedenému rozhodnutí Ústavní soud usnesením ze dne 25. 11. 2014, sp. zn. IV. ÚS 3230/14 (dostupným na http://nalus.usoud.cz ) odmítl pro zjevnou neopodstatněnost.

K uvedeným závěrům se následně Nejvyšší soud přihlásil v usnesení ze dne 1. 12. 2014, sp. zn. 26 Cdo 1379/2013 (dostupném na www.nsoud.cz ), v němž sumarizoval, že otázkou, kdy jsou okna a lodžie součástí jednotky a kdy společnými částmi budovy, se již Nejvyšší soud ve svých rozhodnutích zabýval (srovnej např. rozsudky Nejvyššího soudu ze dne 23. 7. 2014, sp. zn. 26 Cdo 413/2013, ze dne 1. 8. 2014, sp. zn. 26 Cdo 886/2013) a dospěl k závěru, že vždy záleží na tom, zda je vlastník v prohlášení podle § 4 zákona č. 72/1994 Sb. vymezí jako součást jednotky či jako společnou část budovy. Nebude-li prohlášení vlastníka podle § 4 zákona č. 72/1994 Sb. obsahovat takovéto určení, pak budou patřit ke společné části budovy (domu) i lodžie a okna přístupná jen z jediné jednotky jako součást vnějšího pláště domu . Ústavní stížnost proti tomuto rozhodnutí odmítl pro zjevnou neopodstatněnost Ústavní soud usnesením ze dne 15. 12. 2015, sp. zn. I. ÚS 752/2015 (dostupným na http://nalus.usoud.cz ). Dovolací soud přitom neshledal, že by dovolací argumentace byla taková, že by odůvodňovala změnu judikatury dovolacího soudu a tím i průlom do principu právní jistoty promítajícího se do požadavku na setrvání v ustálené rozhodovací praxi (viz též § 13 o. z.).