Po přečtení níže uvedených příspěvků jsem si vzpomněl na dvě věty jednoho ctihodného soudce, který mi při diskusi o tvorbě právních předpisů řekl: Základní pravidlo zní – zákony se dělají pro slušné lidi. A pak dodal: Nemůžete chránit lidi proti jejich vůli. Obě se hodí na níže uvedené příspěvky. Přispěvatelé široce řeší situace, kdy zúčastnění podle zákonů nepostupují a obviňují autory zákona, že nedělají dost, aby ona protizákonná jednání zastavili nebo omezili. Kam až by měli jít? Vlastníci bytů mají veškeré možnosti své zájmy chránit, pokud tak nedělají, je to jejich věc, ale neměli bychom za to vinit stát. Přečetl jsem si materiály pozorně a věnoval jsem tomu několik hodin. Nemám zásadní připomínky. Mám za to, že se autoři snažili upravit ty části zákona, které nebyly výkladově jednoznačné. Napsali že považují par. 1180 za dispozitivní a upravili jeho text, sice přesunuli práva a povinnosti spoluvlastníků do prohlášení vlastníka, ale zdůvodnili proč (v prohlášení to máme tak jako tak, žádnou změnu by to v našem případě nevyžadovalo). Vysvětlují, že z legislativního hlediska jsou pojmy úvěr a dluh odlišné (připadá mi to logické), atd. Zjednodušili povinnosti kolem stanov, skutečně nevím proč by si měli zasloužit tolik kritiky na jejich hlavu. Co mne pobavilo, bylo stanovisko úřadu pro ochranu osobních údajů, které autorům poradilo naprosto obecným stanoviskem, které neříká vůbec nic konkrétního (a tím si umylo ruce, ale ničemu nepomohlo).Jen poznámku na závěr, jestli je něco zhoubné, tak jsou to ty lobbystické tlaky přes neznalé poslance, to jsou pak věci co s tím.