K pasivitě většinu členů dohnala zejména ztráta umění/schopnosti vlastnit. Mnozí vůbec netuší, že vlastnictví zavazuje. Nezapomínejte, že to není tak dávno, kdy vlastnit nemovitost s byty a pronajímat je, byla skoro trestná činnost. Proto za tou pasivitou není jen lenost, je to neumění/neschop­nost vlastnit. Každý venkovský „buran“ ví, že když se nebude o dům řádně starat, spadne mu na hlavu. I to je důvod, proč se ke svým sousedům chová s respektem, alespoň k těm, kteří jsou mu potřební. V bytových domech to dosud vypadá, že nikdo nikoho nepotřebuje, proto se léty vytvořila atmosféra přehlížení a pohrdání, jak to mám zažito u nás.

Za lenost se dá schovat i neochota cokoliv měnit, cokoliv si nastudovat, zjistit, komunikovat… S tím souhlasím. Dokonce se dá za ní schovat i to, že např. u nás ještě ani jednou nebyly členům před (a ani po) schůzi k dispozici jakékoliv podklady, o nichž se jednalo. A to za dobu, co jsem členem, došlo i ke změně stanov a řadoví členové, vlastně ti z nich, kteří čtou zveřejňované informace, se o té změně dověděli po více než půl roce. Víte proč? Protože to funkcionáři drželi do té doby pod pokličkou. A protože se soudím, zjistila jsem, že lidi, jimž platíme za jejich práci, na nás hledí jako na otravné hlupáčky, kteří by bez jejich existence byli úplně ztraceni. U nás dokonce je praxe taková, když zaměstnanec nebo řemeslník nebo poskytovatel služby odvede nějakou práci, výbor ji vůbec nezkontroluje a přesto zaplatí. Poté já, když se ke mně produkt dostane, zjistím chyby, reklamuji je a písemně dostanu „výhrůžku“, že to sice je blbě, ale pokud to budu chtít opravit, tak že to musíme zaplatit znovu. Já na opravě trvám, protože chyba zasahuje do mých práv, tak opět bez jakékoliv konzultace se mou je vyroben produkt nový a věřím, že jakmile dostane výbor fakturu za opravu, tak ji bez rozmyslu podepíše. A historie se může opakovat. Já tyhle lidi ve vedení nechci, to je celé. A nechci je tam pro jejich naprostou nekompetentnost. Ale současné podmínky podporují jejich chování a pro mne je složité, ne-li nemožné, dosáhnout změny. Přitom snad každému trošku poctivému člověku musí být jasné, že to takto v pořádku není, že minimálně za své chyby by měl platit ten, kdo je způsobil.

Náhradní schůze není bičem proti pasivitě, protože ti, kteří bojkotují chod společenství svou neúčastí na „orgánech“, jsou spokojeni se svým zbabělým způsobem, jak mohou dát najevo svůj nesouhlas. Vůbec jim nedochází, jak moc je jejich chování destruktivní. Přitom já s nimi mluvím a oni namísto, aby se vyjádřili na schůzi, mě považují za svého vyslance, který si má pálit na schůzi prsty s přednesem jejich příspěvků. Proto jsem přesvědčena, že už existující možnost náhradní schůze u družstev neřeší podstatu problému ani nyní. Osobně se domnívám, že podstata problému tkví v netransparen­tnosti hospodaření, tam musí zákonodárce nastavit zcela srozumitelná pravidla, protože většina sporů se odvíjí od peněz a hospodaření. Nekonečné diskuse ohledně nahlížení potvrzují zcela tristní stav v této věci.

A mýlíte se v tom, že nerespektuji ideu ovládání celku většinou. Já ji respektuji, ale pouze v případě většiny s potřebnými kompetencemi, což v případě jediného kompetentního ve společenství může být právě jen ten jeden. V případě žádného kompetentního bych to viděla buď na v dřívějším příspěvku uvedené možnosti, tj. poradenství, metodiky, dozorování, posudky atp. a nebo ;-) odkup domu státem. A aby nedošlo k překrucování, kompetentním nemyslím sebe, já bych jen ráda viděla v dostatečném předstihu podklady a poté absolvovala konstruktivní diskusi k projednávanému bodu a pokud bude argumentace pádná a uvěřitelná, nemám problém nechat se přesvědčit nebo s případným jiným názorem ustoupit. K cíli vede většinou více cest. Jenže postupy jsou u nás zažity jiné a není ochota je měnit, tzn. já (tzn. všichni řadoví členové) se akorát dovím, že oprava stála čtvrt miliónu a případně ještě, že ji provedla firma XX.

Podle mého názoru by bylo prospěšnější, kdyby to zákonodárci přestali přehánět s přehnanou péčí a nechali několik domů spadnout svým majitelům na hlavu a udělili jim lekci, která je vědomostně dostane alespoň na úroveň těch v úvodu mnou zmíněných venkovských „buranů“. Považovala bych to za prospěšnější řešení (výchova příkladem) než náhradní schůze. Protože náhradní schůze s sebou nese riziko, že hodí pasivní i aktivní členy do jednoho pytle při rozhodování nekompetentních. O tom, jak to v reálu (zřejmě mimo váš případ) s většinou členů společenství vypadá, hovoří většina zdejších příspěvků, na jeden z těch čerstvějších přidávám link http://www.portalsvj.cz/…c-89–2012-sb#…