I. Žaloba žalobkyně, jíž se domáhala vyslovení neplatnosti usnesení žalovaného ze dne 17. 9. 2014, konkrétně bodu I. Schválení změny stanov, včetně souvisejících dokumentů, s e z a m í t á . II. Žaloba žalobkyně, jež se domáhala určení, že usnesení žalovaného ze dne 17. 9. 2014, bod I. Schválení změny stanov, včetně souvisejících dokumentů, je neplatné, s e z a m í t á . III. Žalobkyně je povinna zaplatit žalovanému na nákladech řízení částku ve výši 16.940 Kč, k rukám xxxxxxxxxxxxx­xxxxxxxxxxxxxxxxxxxxx ,, do tří dnů od právní moci tohoto rozsudku.

Provedeným dokazováním soud I. stupně zjistil následující následný skutkový stav věci. Dne 17. 9. 2014 se konalo shromáždění Společenství vlastníků jednotek xxxxxxxxx, programem bylo schválení změny stanov, včetně souvisejících dokumentů, správa o činnosti výboru, schválení výroční zprávy o výsledcích činnosti SVJ za rok 2013 a vyúčtování za služby za rok 2013, kterou pro SVJ sestavila účetní firma, návrh investic, schválení odměn výboru SVJ. Žalobkyně byla řádně pozvána a informována o plánovaném programu shromáždění. V 19.01 hod. uvedeného dne oznámila mandátová komise, že společenství je usnášeníschopné, neboť jsou přítomni vlastníci s 52,9 % hlasů všech vlastníků. V 19.02 hod. odešly paní xxxxxxxxxxxa paní xxxxxxxx, účast se snížila na 49,04 % všech společníků. Bylo konstatováno, že schůze není usnášeníschopná. V 19.51 hod. uvedeného dne se shromáždění vlastníků jednotek opět stalo usnášení schopné příchodem paní Ing. Reginy xxxxxxxx, kdy se účast zvýšila na 50,04 % hlasů všech vlastníků jednotek. Následně shromáždění rozhodlo o schválení změny stanov společenství a schválení návrhu domovního řádu (prokazuje to notářský zápis N 187/2014, NZ 169/2014 ze dne 17. 9. 2014 sepsaný JUDr.xxxxxxxxxxx, notářkou xxxxxxxxx, nesporovaná tvrzení). Důvodem odchodu žalobkyně z předmětného shromáždění SVJ byl její nesouhlas s navrženým zněním stanov, tedy snaha zabránit jejich přijetí tím, že se shromáždění stane –jejím odchodem – nikoli usnášeníschopné (nesporované tvrzení žalobkyně).

K takto provedeným důkazům v rozsahu dovozených skutkových zjištění nebylo ze strany účastníků vzneseno jakýchkoliv připomínek, pokud jde o jejich pravdivost, věrohodnost či zákonnost, a soud tak neměl žádných důvodů k pochybnostem o tom, že se z nich nepodávají. Z ostatních provedených důkazů soud žádné podstatné skutečnosti nezjistil.

Z důvodu nadbytečnosti – s ohledem na právní posouzení níže rozvedené – soud pro nadbytečnost nedoplňoval dokazování žalobkyní navrženým souborem e-mailové komunikace mezi ní a žalovaným (za období čtyř měsíců před konáním shromáždění), neboť skutečnost, jež měla být těmito listinami prokázána – tedy zdali připomínky žalobkyně byly (či nikoli) zapracovány do „nových“ stanov SVJ – nemohla být pro právní posouzení podstatná.

Po provedeném dokazování soud učinil závěr o skutkovém stavu, že se dne 17. 9. 2014 konalo shromáždění SVJ, na nějž byla žalobkyně řádně předvolána, informována o plánovaném programu, shromáždění schválilo změnu stanov společenství, i návrh domovního řádu. Žalobkyně se hlasování nezúčastnila, tato byla při zahájení shromáždění přítomna, avšak v 19.02 hod. (spolu s další členkou SVJ) z důvodu nesouhlasu s navrženým zněním stanov odešla, shromáždění se stalo nikoliv usnášeníschopné. Opětovná usnášeníschopnost nastala v 19.51 hod. příchodem třetí osoby.

Po provedeném dokazování soud přistoupil k hodnocení důkazu a to jak jednotlivě, tak v jejich vzájemné souvislosti a dospěl k závěru o nedůvodnosti žalobkyní uplatněného nároku. Podle ust. § 1209 odst. 1 ObčZ je-li pro to důležitý důvod, může přehlasovaný vlastník jednotky nebo i společenství vlastníků, pokud je vlastníkem jednotky, navrhnout soudu, aby o záležitosti rozhodl; v rámci toho může též navrhnout, aby soud dočasně zakázal jednat podle napadeného rozhodnutí. Není-li návrh podán do tří měsíců ode dne, kdy se vlastník jednotky o rozhodnutí dozvěděl nebo dozvědět mohl, jeho právo zaniká. Dle odst. 2 je-li pro to důležitý důvod, může každý vlastník jednotky navrhnout soudu, aby rozhodl o záležitosti, která byla shromáždění řádně předložena k rozhodnutí, ale o které nebylo rozhodnuto pro nezpůsobilost shromáždění usnášet se.

Otázkou aplikovatelnosti příslušné právní normy na soudu předkládaný spor se podrobně zabýval ve svém (výše citovaném) zrušujícím rozhodnutí Vrchní soud v Praze, se závazným právním názorem, na nějž si dovoluje soud prvního stupně odkázat.

Soud se dále zabýval otázkou včasností podané žaloby a dospěl k závěru, že žaloba byla podána v tříměsíční prekluzivní lhůtě (dle § 1209 odst. 1 ObčZ), neboť shromáždění SVJ se konalo dne 17. 9. 2014, žaloba byla podána u podepsaného soudu dne 17. 12. 2014. Nad rámec soud uvádí, že citovaná tříměsíční lhůta je lhůtou subjektivní, rozhodný je okamžik, kdy se vlastník o přijatém rozhodnutí dozvěděl či dozvědět mohl (srov. srov. Spáčil, J. a kol.: Občanský zákoník III. Věcná práva (§ 976–1474). Komentář. 1. vydání. Praha: C. H. Beck, 2013, 824 s.). Soud má tedy s ohledem na výše uvedené skutečnost za to, že žaloba byla žalobkyní podána nikoli opožděně. Mezi účastníky nebylo sporu o tom, že žalobkyně je vlastnicí bytových a nebytových jednotek – blíže specifikovaných výše, ostatně tato skutečnost byla prokázána výpisy z katastru nemovitostí. S vlastnictvím jednotek je spojeno rovněž její členství v SVJ, jak plyne z § 1194 odst. 2 ObčZ, ani tato skutečnost nebyla mezi stranami sporná. Soud se tedy zabýval otázkou (jak mu ostatně i uložil ve svém zrušujícím rozhodnutí nadřízený Vrchní soud v Praze), zdali je žalobkyně „přehlasovaný vlastník“ v linii ust. § 1209 odst. 1 ObčZ, neboť se jedná o jeden z předpokladů úspěchu takto koncipované žaloby vůči SVJ. Zákon vyžaduje, aby žalobce byl přehlasovaným vlastníkem jednotky, jímž bude v první řadě takový vlastník, jež se zúčastní shromáždění, hlasuje proti přijetí usnesení a i přes jeho nesouhlasy, usnesení přijato. Nehlasuje-li však vlastník jednotky proti přijetí usnesení, nevzniká mu právo podat návrh dle § 1209 odst. 1 ObčZ. Není-li přítomen, ačkoliv byl na shromáždění řádně pozván, tedy konání shromáždění mu bylo řádně oznámeno, nelze jej za přehlasovaného vlastníka považovat, srov. Spáčil, J. a kol.: Občanský zákoník III. Věcná práva (§ 976–1474). Komentář. 1. vydání. Praha: C. H. Beck, 2013, 824 s., či rozhodnutí Vrchního soudu v Praze sp. zn. 14 Cmo 378/2007, dle nějž připravil-li se o možnost podat žalobu žalobce sám tím, že se shromáždění neúčastnil, ač byl řádně pozván, nelze jej považovat za přehlasovaného vlastníka. Převedeno do linie předmětného sporu je nutno učinit závěr, že žalobkyni legitimace k podání takto koncipované žaloby v linii § 1209 odst. 1 ObčZ svědčit nemůže, neboť jak vyplynulo ze skutkových zjištění žalobkyně se hlasování z čistě subjektivních – nikoli objektivních (např. vážné zdravotní důvody, či jiné důvody obdobné, srov. rozhodnutí Nejvyššího soudu sp. zn. 22Cdo 1423/2009, veřejnosti přístupno na www.nsoud.cz) – důvodů (nesouhlas s navrženým zněním stanov a snaha zablokovat jejich schválení) neúčastnila (byť na počátku byla na shromáždění účastna, avšak ještě před začátkem hlasování – společně s Alicí Vybíralovou – odešla). S ohledem na nedostatek aktivní věcné legitimace žalobce pro toto řízení soud žalobu ve výroku I. zamítl.

Bylo povinností soudu zabývat se rovněž problematikou žaloby určovací v linii ust. § 80 o. s. ř., jak žalobkyní v žalobě namítáno. Předně je třeba – s ohledem na soudem užité paragrafové znění příslušné procesní normy (na rozdíl od žalobkyně, jež užívá ve svých vyjádřeních „§ 80 písm. c) o. s. ř.“) – uvést, že zákonem č. 293/2013 Sb. byl s účinností od 1. 1. 2014 novelizován § 80 o. s. ř., jež po zmíněné novele zní: „Určení, zda tu právní poměr nebo právo je či není, se lze žalobou domáhat jen tehdy, je-li na tom naléhavý právní zájem“ a nadále již není – jak tomu bylo před citovanou novelou – rozčleněn na písmena a) až c). Ničeho tato skutečnost však nemůže změnit na názoru soudu, že v (výše citovaném) ust. § 1209 ObčZ je zakotvena speciální úprava, jakým způsobem se může vlastník jednotky domáhat rozhodnutí, jež má speciální režim řešící nejen otázku aktivní věcné legitimace pro takový typ řízení, ale i speciální tříměsíční prekluzivní lhůtu. Lze mít za to, že kromě postupu, jež je takto specifikován v § 1209 ObčZ, nelze k závěru o neplatnosti usnesení shromáždění dospět v rámci řízení dle § 80 o. s. ř. ani v rámci posouzení předběžné otázky v jiném řízení (shodně rozhodnutí Vrchního soudu v Praze, sp.zn. 14 Cmo 523/2006). Lze tedy uzavřít, že soud I. stupně neshledal, že by (byť včasně podaná) žaloba žalobkyně byla podána důvodně, jak výše argumentačně rozvedeno. Postup podepsaného soudu za tohoto stavu řízení, který ve věci za takto rozvedených právních závěrů jednal a odůvodňovaným způsobem rozhodl, odpovídá Ústavním soudem konstantně judikovanému závěru, dle něhož je Česká republika materiálním právním státem, který je vystavěn mimo jiné na důvěře občanů v právo a právní řád. Podmínkou takové důvěry je stabilita právního řádu a dostatečná míra právní jistoty občanů. Stabilita právního řádu a právní jistota je ovlivňována nejen legislativní činností státu (tvorbou práva), ale též činností státních orgánů aplikujících právo, neboť teprve aplikace a interpretace právních norem vytváří ve veřejnosti vědomí toho, co je a co není právem.Stabilitu práva, právní jistotu jednotlivce a v konečném důsledku též míru důvěry občanů vprávo a v instituce právního státu jako takové proto ovlivňuje i to, jakým způsobem orgány aplikující právo, tedy především soudy, jejichž základním úkolem je poskytovat ochranu právům (čl. 90 Ústavy ČR), přistupují k výkladu právních norem. Ostatně na takovém významu judikatury soudů je vystavěna i dosavadní judikatura Ústavního soudu a Evropského soudu pro lidská práva, která považuje za zákon v materiálním smyslu právě i judikaturu soudů (srov. rozhodnutí Kruslin proti Francii ze dne 24. 4. 1990, Mueller a další proti Švýcarsku ze dne 24. 5. 1988, Markt Intern Verlag GmbH a Klaus Beermann proti SRN ze dne 20. 11. 1989 a další, a například nálezy sp. zn. IV. ÚS 611/05 a Pl. ÚS 20/05, II. ÚS 566/05). Rozhodující roli tedy hraje to, zda je výklad právních norem v čase ustálený. Ústavní soud také již k těmto otázkám judikoval, že v obecné rovině ve vztahu k závaznosti soudní judikatury by měl být již jednou učiněný výklad, nedojde-li k následnému shledání dostatečných relevantních důvodů podložených racionálními a přesvědčivějšími argumenty, ve svém souhrnu více konformnějšími s právním řádem jako významovým celkem a svědčícími tak pro změnu judikatury, východiskem pro rozhodování následujících případů stejného druhu, a to z pohledu principů právní jistoty, předvídatelnosti práva, ochrany oprávněné důvěry v právo (oprávněného legitimního očekávání) a principu formální spravedlnosti (rovnosti) (srov. nález ve věci sp. zn. III. ÚS 252/04, in Ústavní soud ČR: Sbírka nálezů a usnesení, sv. 36, nález č. 16).přístupno na www.nsoud.cz).