A já mám za to, že toto omezení je protiústavní.

V současné době mi také leží jedno dovolání v tomto smyslu u nejvyššího soudu. V tomto dovolání to rozebírám na cca 20ti stranách a nechci tu zatím tento text publikovat, uvádím jen příklady.

To, že omezujete členy SVJ oproti členům honebního společenstva bez jakéhokoliv rozumného důvodu je prostě protiústavní.

http://zakony.centrum.cz/…e-republiky/

Čl. 3

Součástí ústavního pořádku České republiky je Listina základních práv a svobod.

Čl. 4

Základní práva a svobody jsou pod ochranou soudní moci.

http://zakony.centrum.cz/…av-a-svobod/

Čl. 3

(1) Základní práva a svobody se zaručují všem bez rozdílu pohlaví, rasy, barvy pleti, jazyka, víry a náboženství, politického či jiného smýšlení, národního nebo sociálního původu, příslušnosti k národnostní nebo etnické menšině, majetku, rodu nebo jiného postavení.

Čl. 36

(1) Každý se může domáhat stanoveným postupem svého práva u nezávislého a nestranného soudu a ve stanovených případech u jiného orgánu.

Takže například práva aby vše v SVJ a v honebním společenství bylo v souladu se stanovami se můžete domáhat u soudu. Ovšem v případě SVJ vás vyhodí na základě nepředvídatelného pocitu důležitosti u toho kterého soudce. Podle mého se jedná o diskriminaci na základě majetku, neb jiným majetkem je jednotka v SVJ a jiným pozemek v honitbě.

A to prostě nejde. Protože je to v rozporu s tím, jak můžete regulovat přístup k soudu. Prostě tento výklad, tato regulace neprojde testem proporcionality.

A tedy nesplňuje

Kolhofer Minarik versus Česká republika, odstavec 90:

90. Soud připomíná, že článek 6 odst. 1 Úmluvy zakotvuje „právo na soud“, jehož součástí je právo na přístup k soudu, tj. právo zahájit řízení před soudem v občanskoprávních věcech (Osman proti Spojenému království, 28. října 1998, § 147, Sbírka rozsudkù a rozhodnutí 1998-VIII).

Možnost předložit věc soudu však sama o sobě nenaplňuje všechny požadavky tohoto ustanovení. Je také třeba prokázat, že míra přístupu poskytovaná vnitrostátními právními předpisy byla dostatečná k tomu, aby jednotlivci zajistila „právo na soud“ se zřetelem k principùm demokratického právního státu (Petkoski a ostatní proti „bývalé jugoslávské republice Makedonii“, è. 27736/03, § 40, 8. ledna 2009, který dále odkazuje na Ashingdane proti Spojenému království, rozsudek ze dne 28. května 1985, série A è. 93, § 57). Článek 6 odst. 1 Úmluvy navíc zaručuje právo na přístup k soudu, které zahrnuje nejenom právo na zahájení řízení, ale také právo na „rozhodnutí“ sporu soudem. Jak je uvedeno v judikatuře Soudu, „bylo by iluzorní, kdyby vnitrostátní právní systém smluvní strany umožňoval jednotlivci podat civilní žalobu u soudu, aniž by bylo zaručeno, že o věci bude rozhodnuto pravomocným rozhodnutím v rámci soudního řízení. Bylo by nepředstavitelné, že by článek 6 odst. 1 Úmluvy detailně popisoval procesní záruky pro strany – řízení, které je spravedlivé, veřejné a rychlé –, aniž by stranám zaručil pravomocné rozhodnutí jejich civilního sporu“ (Petkoski, viz výše, a Multiplex proti Chorvatsku, è. 58112/00, §§ 44 a 45, 10. července 2003).

„Právo na soud“ zároveň není právem absolutním a připouští jistá omezení, neboť samotná jeho povaha vyžaduje právní úpravu na úrovni státu, který má v tomto ohledu určitý prostor pro uvážení. Taková omezení ovšem nemohou vyloučit nebo omezit přístup osoby k soudu takovým způsobem nebo v takové míře, že by došlo k zásahu do samotné podstaty tohoto práva (Edificaciones March Gallego S.A. proti Španìlsku, 19. února 1998, § 34, Sbírka rozsudkù a rozhodnutí 1998-I). Krom toho zásada právního státu a pojem spravedlivého řízení, které jsou zakotveny v článku 6 odst. 1 Úmluvy, zakazují jakékoliv zasahování zákonodárce do výkonu spravedlnosti, které by mělo za cíl ovlivnit soudní rozhodování sporu (Stran Greek Refineries a Stratis Andreadis proti Řecku, rozsudek ze dne 9. prosince 1994, série A è. 301-B, § 49). viz můj komentář zde http://www.portalsvj.cz/…ne-15–3–2017#…

Jakto, že toto nenapadlo desítky soudců a jakto, že to za 17 let od vzniku SVJ novelou ZOVB nikdo nenapadnul u Ústavního soudu nevím. Prostě se v tomto zatím zřejmě nikdo neprostudoval tak do hloubky, aby to pochopil a napadnul před soudem úspěšně…

Ovšem to není poprvé, ani naposledy, u protiústavní praxe soudů týkajících se vymáhání peněz Českou kanceláří pojistitelů to trvalo 5 let, vyhláška o paušálních odměnách advokátů byla shledána protiústavní po 13ti letech atd.

Jinak o tom, co si dnešní ústavní soud myslí o diskriminaci u práva na soud si můžete přečíst například ve včera vyhlášeném nálezu http://www.usoud.cz/…i-sva-prava/

Ústavní soud však nepovažoval za nutné zrušit napadené ustanovení, neboť jakkoliv by jeho novelizace byla na místě, lze toto ustanovení ústavně konformním způsobem vyložit za pomoci analogie následujícím způsobem: Zmeškal-li poškozený či jeho zmocněnec z důležitých důvodů lhůtu k podání opravného prostředku, jímž uplatňuje právo, které nelze uplatnit jinak, než v trestním řízení, má právo na navrácení lhůty dle § 61 odst. 1 trestního řádu obdobně jako v případě žádosti obviněného a jeho obhájce.

Zde si všimněte, že poškozený dle ústavního soudu má právo na toto přestože zákon jej výslovně nejmenuje, jmenuje pouze obviněného.

Jsem tedy opravdu moc zvědavý, jak mi české soudu odůvodní odepření práva na soudní přezkum usnesení tak, aby nebyly v rozporu s judikaturou soudů evropských.