Dosavadní praxe rozúčtování nákladů na vytápění nedbá, že se náklady tepláren na výrobu tepelné energie skládají ze dvou, funkčně velmi odlišných, složek. Do tzv. proměnných nákladů patří hlavně náklady tepláren na nákupy paliv, technologické vody, elektřiny a aditiv a dále poplatky za emise. Zbytek tvoří tzv. stálé náklady spojené s připravenosti výrobních kapacit a rozvodných sítí k pokrytí značných sezonních a denních výkyvů v odběru tepla.

V celostátním průměru se stálé náklady podílí na celkových nákladech tepláren téměř 50 %. V případě firem, které účtují dvousložkové ceny, jsou obě fakturovány domům odděleně. Patří k nim i Pražská teplárenská (PT), která proměnné náklady fakturuje pod hlavičkou odebrané množství tepla a stálé pod názvem sjednané množství. V metodických vysvětlivkách pak PT trefně přirovnává stálé náklady k paušálu za pronájem telefonní přípojky a proměnné k hovornému.

Ve vyúčtováních SVJ s konečnými spotřebiteli jsou však obě položky shrnuty do jediné. Podle názoru jednoho z našich nejuznávanějších odborníků (Ing. Bašus) to není správné; spotřebitel nemůže výši stálých nákladů svým chováním ovlivnit a měla by proto být rozdělována podle podlahové plochy, čili zahrnuta do základní složky nákladů.

K podobnému závěru zřejmě dospěli i pracovníci odboru elektroenergetiky MPO: „K úpravě základní složky nákladů na vytápění a na poskytování teplé vody nejprve uvádím, že dodávka tepelné energie v budově je realizována tak, že část této dodávky a tedy i část nákladů na vytápění a na poskytování teplé vody nemůže svým chováním přímo ovlivnit uživatel bytu nebo nebytového prostoru. Tato část dodané tepelné energie a tedy i příslušná část nákladů se oprávněně rozděluje nezávisle na údajích získaných z registrace dodané tepelné energie pro vytápění a pro poskytování teplé vody.“

Toto řešení má navíc oporu ve vyhlášce MMR, která v případě TUV stanoví, že se 30 % z nákladů na ohřev studené vody rozděluje mezi spotřebitele podle podlahové plochy. Již citovaný autor zdůvodňuje toto opatření takto: „Základní složka v sobě zahrnuje především pohotovost v dodávce TUV, která je zajišťována bez ohledu na to, zda spotřebitel TUV odebírá či nikoliv, neboť TUV o požadované teplotě je vždy k disposici u každého spotřebitele, a to i v případě jeho dlouhodobé nepřítomnosti. Tato neustálá pohotovost je spojena zejména s náklady na zajištění cirkulace TUV a zahrnuje v sobě i ztráty ve vnitřních rozvodech TUV a proto je potřebné, aby tyto náklady hradili všichni spotřebitelé bez ohledu na výši odběru.“ K tomu lze dodat, že konečný spotřebitel odebírá teplo na vytápění nepřetržitě i v době nepřítomnosti díky nucenému teplu ze svislých neizolovaných potrubí.

Vzhledem k důležitosti uvedené problematiky považuji za správné dodat, že nejde o otázky, které by byly specifické jen pro výrobu a distribuci tepelné energie. Například náklady domácností na silovou elektřinu představují necelých 40 % její celkové ceny. Zhruba stejně velkou část pohltí náklady za použití přenosových sítí (k tomu, aby se elektřina dostala ke spotřebiteli), asi 7 % stojí krytí vícenákladů spojených s podporou výroby elektřiny z obnovitelných zdrojů atd.