Podle metody HC-A je část základní složky nákladů na vytápění společných prostor rozdělována mezi příjemce služeb podle poměru velikosti započitatelné podlahové plochy. Další, dle místních podmínek obvykle větší, část základní složky nákladů na vytápění stoupačkami v bytech je rozdělována mezi příjemce služeb rovněž v poměru podle velikosti započitatelné podlahové plochy, ale navíc!!! se přihlíží k rozměrovým a teplotním parametrům stoupaček, čímž se celkové náklady na vytápění (tj. spolu se spotřební složkou) v bytech podél výšky domu v podstatě vyrovnávají (při jinak stejné teplotní pohodě v bytech). Individuální rozdíly mezi úrovní vytápění bytů dle potřeb příjemce služeb jsou samozřejmě respektovány).

S tímto kritériem, které objektivně zvyšuje spravedlivost rozúčtování, budou nepochybně souhlasit příjemci služeb ve výše položených bytech, zatímco příjemci v dolních bytech budou logicky vehementně proti, aby nepřišli o svou vymoženost vytvářet si srovnatelnou tepelnou pohodu za podstatně menší peníze než ostatní.

Velký rozptyl náměrů indikátorů je běžný v domech, zejména s větším počtem podlaží, které používají vysokou teplotu topně vody a přitom větší průměr stoupaček, odstupňovaný podle výšky domu. Potom u dolních bytů postačuje k vytápění teplo vydané stoupačkami jen s minimem náměrů na radiátorech nebo s nulovým náměrem, zatímco v horních bytech je nutno přitápět v radiátorech podstatně více, neřku-li v nejvyšším bytě, kde žádné stoupačky nejsou. Pak poměry náměrů vycházejí např. 25/1=25, čili 250 %, nebo dokonce 25/0=nekonečno.

Receptem je udržovat pokud možno nižší teplotu topné vody, čímž se sníží podíl tepla předávaného stoupačkami a zvýší se podíl tepla předávaného radiátory – plněji se využívá jejich topná plocha.

Jednoduché, byť totálně nespravedlivé, rozdělení základních nákladů striktně podle podlahové plochy v zákoně 67/2013 Sb. a v Metodickém pokynu MMR odpovídá znalostem a motivaci příslušných pracovníků. Ale co vám tak lidi poradí zadarmo – teplý obklad, studený obklad.

Naštěstí se do nové vyhlášky podařilo prosadit volné ustanovení (i když s krajními limity v souladu s direktivoou EU), že o stanovení podílu základní složky rozhoduje poskytovatel, a Metodický pokyn není zákon.