V prosinci 2012 proběhla tiskovka MMR, na které jeden z autorů návrhu novely vyhlášky č. 372/2001 Sb. informoval media o některých záměrech chystané normy. O několik dní později na to reagoval na portále SVJ moderátor LAKE slovy: „Měl jsem podezření, že ignoranti na ministerstvu slepí novelu vyhlášky tak, že bude ještě horší než současné znění. Utěšoval jsem se ale tím, že horší už to snad být nemůže. Ale povedlo se jim to!!!“ Vedení MMR se ani po pěti létech letech k tomuto kormutlivému poznání nepropracovalo, neváhalo vydat na realizaci záměru milionové částky a prosadilo normu, která ještě více poškodí některé spotřebitele.

Vyhláška č. 269/2015 Sb. (stejně tomu bylo i z její předchůdkyně) se sice tváří univerzálně, ve skutečnosti je ovšem nepasovaná na rozúčtovací metodu, které pro tyto účely používá náměry indikátorů připevněných do středu radiátorů. Na tomto jediném místě registruje teplo dodané do místnosti, z něhož je však část, díky fyzikálním vlastnostem tepla, odsátá spotřebiteli, kteří mají trvale uzavřen přívod topné vody do radiátoru nebo jej silně omezují a spoléhají na nepřímé dodávky tepla z více vytápěných bytů a tepelné zisky ze stoupaček, a to bez odpovídající finanční kompenzace.

MMR tyto slabiny radiátorové metody do jisté míry nepřímo přiznává a proto přijalo unikátní nouzové opatřen, které omezuje rozptyl měrných nákladů od průměru zúčtovací jednotky. Spodní limit tohoto ukazatele je stanoven ve výši 80 % průměru, což odpovídá cca 17 °C (v zateplených objektech se lze přitom setkat na nevytápěných společných chodbách i s vyššími teplotami). V rozúčtováních, které jsem měl příležitost analyzovat neprošlo tímto děravým sítem 30–45 % bytových jednotek a jejich původně vypočtené měrné náklady byly proto dodatečně zvýšeny, v krajních případech až o 60 %. Připočteme-li k tomu 10–15 % bytů, které neprošly horním limitem, pak se dostáváme k tragickému zjištění, že někdy až polovina nákladů musí být změněna, zvýšena nebo snížena (cynik by řekl zfalšována) aniž se se dospělo k naplnění zásady, že velikostně srovnatelné byty se srovnatelnými tepelnými pohodami by také měly platit srovnatelné náklady.

Na tyto okolnosti jsem postupně upozornil příslušné náměstky (Kalous, Smrček, Dostálová) a po neúspěchu tohoto snažení i ministry (Lukl, Jourová, Šlechtová). Měly zřejmě společný osud, adresáti je rovnou přeposlali k vyřízení jednomu z autorů vyhlášky, který mně zpětně informoval, že mé návrhy nejsou realizovatelné.

V případě rozúčtování pomocí denostupňové metody dostává spotřebitel vyúčtování, které je založeno na průběžně registrovaných teplotách vzduchu, což je údaj, který si může spotřebitel snadno zkontrolovat. V radiátorových domech dostane pouze údaj o počtu dílků naměřených na indikátorech a z tohoto nemůže posoudit, jakým způsobem k tomu přispěla regulace tepla ve zbytku domácností. Proto jsem v roce 2014 navrhl vedení MMR, aby ve vyhlášce zakotvilo povinnost vlastníka domu souběžně přikládat přehled hlavních výsledků rozúčtování podle bytových jednotek (bez adresných údajů) včetně souhrnné tabulky o podílu bytů, jejichž měrné náklady nevyhověly spodnímu nebo hornímu limitu. A současně jsem požádal vedení MMR, aby stanovilo mezní hodnoty těchto odchylek, při jejichž dosažení se stává rozúčtování nevěrohodným a tudíž i neplatným.

To MMR za žádnou cenu nechce, protože se obává hromadného úhynu radiátorových rozúčtování. Navíc posunulo horní limit měrných nákladů ze 140 % na 200 % (z 27 °C na 37 °C), což v případ 3+1 může znamenat neoprávněné zvýšení nákladů o 5–7 tis. Kč, za 10 let o cca 50–70 tis. Kč.

Pokud by se podobného přestupku proti dobrým mravům dopustil živnostník, hrozilo by mu zřejmě pokuta od ČOI. MMR se toho nemusí obávat a tak vesele pouští do éteru klamavé informace v rozsahu, který mu mohou běžní šmejdi jen závidět.

Chápu, že ministryně Šlechtová nemůže znát podrobně celou agendu ministerstva. Před podpisem normy si však musí být jista, že norma, která jí byla předložena k podpisu, představuje v dané chvíli optimální řešení.