Cílem výše uvedené metody je pouze definovat jak rozdělit společný náklad na topení na jednotky odběratele a nic víc. Ta metoda má měřením stanovené vstupní parametry a to svádí „logicky uvažující“ analytiky k tomu, aby v tom viděli nástroj rozdělující společně odebrané teplo na jednotky odběratele a ještě k tomu „spravedlivě“ a aby ten nástroj byl i metodou řízení vytápění vlastní jednotky a ještě k tomu „optimálně“ a dle „vlastní potřeby“. Přitom analytikům vůbec nevadí, že chybí definice v uvozovkách uvedených charakteristik a že chybí hodnotící systém, který by stanovil která metoda je „lepší“ než tá druhá. Na odstranění nedostatků následuje význa k zásahu odborníků. Přitom k pochopení významu míry procenta rozdělující ZS a SS nejsou potřebné odborné znalosti. Volba zvýšení nebo snížení procenta řeší jen problém změny měřením ovlivnitelné části nákladů. Nemůžeme ovšem řešit otázku, zda 25% je lepší/spravedli­vější/víc optimální než 30% nebo naopak. Taková otázka vede k neřešitelnému problému. Takže „šaškárna“ je hledat v metodě rozdělení společných nákladů vlastnosti které tam být nemohou a hledat „vylepšení“, které by tam tyto „nedostatky“ odstranily. Nedávno zde někdo prezentoval svoji „tajnou“ metodu zaručeně "lepší než ta stávající. Ale ani tato nebyla tak dokonalá, aby rozlišila u osoby soustavně uzavírající topení ve svém bytě, zda se jedná o projev příživníka nebo projev sociální nouze. Někdy lidské konání má nepřekonatelné bariery. Bereme-li do úvahy jen cíle určení na rozúčtování, vynaložené náklady na potřebná měření, realizovatelný princip relativní spravedlnosti, pak za těchto omezujících podmínek stávající metodu můžeme považovat přinejmenším za vyhovující.