Nemám teď čas se úplně rozepisovat, k tomu se dostanu někdy přístí týden. Takže jen pár poznámek a něco k přečtení.

A čistě pro nastínění jiného úhlu pohledu použiji poněkud burcující formulaci při řešení jejího doslovného znění. Berte to tak, že pokud mě vezmete doslova, tak mě budete chtít rozcupovat. Ono to ale doslova brát nelze. A podobně nelze brát slovo od slova zákony, což je přesně vada a problém jejich doslovných výkladů. Všude musíte hledat význam daných slov a pojmů v kontextu daného ustanovení. Vím, je to těžké, nebývá to jednoznačné. Ona to bohužel není matematika. A je mi to líto, kdyby zákony psali matematici, tak by k podobným věcem nedocházelo a lake by zde na portále SVJ byl bez „práce“ s hledáním rozporů v doslovných čistě formálně braných polemikách. Bohužel právo vytvářejí a vykládají lidé, kteří ve své většině exatně matematického myšlení nejsou schopní a dochází tím k podobným sporům. Prostě všude, kde je napsáno zákon to není zákon jako celek, všude, kde je napsáno právo to není stejné právo. Bohužel je to tak…

Problém Vašeho vlastnického práva je, že nic nevlastníte a žádné vlastnické právo tedy nemáte.

Takže konstrukce: já něco vlastním a mám tudíž mám nějaká vlastnická práva a u těch chci, aby se neřídili NOZem je úplně obrácená

A teď trochu vysvětlení. Byt totiž není a nemůže být samostatnou věcí. To je základ právní úpravy dlouhé roky a má to své důsledky.

Ve skutečnosti spoluvlastníte dům a jen v rámci tohoto spoluvlastnictví máte nějaké možnosti, jak jednat a jak prosazovat to, co chcete.

A dále už v minulosti došlo k tomu, že zákonodárci změnili spoluvlastníkům bytových domů možnosti, jaké do té doby měli. Bylo to novelou, která vytvořila SVJ v roce 2000. Tehdy existovalo dost lidí s podobným názorem jako máte dnes vy u NOZu a došlo k podávní návrhu na zrušení příslušných částí zákona. Plénum ústavního soudu o tomto návrhu tehdy rozhodlo nálezem PLÚS 51/2000 http://nalus.usoud.cz/…GetText.aspx?…

Cituji z něj:

Námitky skupiny poslanců se koncentrují zejména na platnou právní úpravu „společenství vlastníků jednotek“. Navrhovatelé uvádějí, že vznikem těchto právnických osob, zákonem povolaných k výkonu práv a povinností ve všech věcech, spojených se správou, provozem a opravami společných částí domu, je narušován princip právní jistoty, jehož součástí je zákaz retroaktivity právních norem. Ke znakům právního státu princip právní jistoty, ochrany důvěry občanů v právo a zákaz retroaktivity právních norem nepochybně patří, v daném případě však přijetím nové právní úpravy k porušení těchto stěžejních zásad nedošlo. Právní věda rozeznává tzv. pravou retroaktivitu, která zahrnuje případy, kdy právní norma reglementuje i vznik právního vztahu a nároky z něho vzešlé před její účinností a retroaktivitu nepravou, spočívající v tom, že právní vztahy, které vznikly za platnosti práva starého, se spravují tímto právem až do doby účinnosti práva nového, poté se však řídí tímto novým právem. Vznik právních vztahů, existujících před nabytím účinnosti nové právní úpravy, právní nároky, které z těchto vztahů vznikly i vykonané právní úkony se řídí zrušenou právní normou. S problematikou nepřípustnosti retroaktivity souvisí ochrana tzv. nabytých práv (iura quaesita), i když oba instituty nelze ztotožňovat. Porušením zásady ochrany nabytých práv by byla pouze taková změna, která by se zpětnou účinností zhoršila právní postavení subjektu práva. Základní změnou, provedenou zde zákonem č. 103/2000 Sb., je, že společenství vlastníků jednotek získalo právní subjektivitu (v oblasti, která je součástí předmětu jeho činnosti), nezbytnou pro řádné zabezpečení úkolu společenství, jakož i smyslu a účelu jeho vzniku. Taková úprava je bezpochyby v dispozici demokratického zákonodárce, který z principu věci musel stanovit podmínky, za kterých tato právnická osoba, způsobilá vykonávat práva a zavazovat se ve všech věcech, spojených se správou domu, vznikne. Podle § 9 odst. 3 zákona o vlastnictví bytů společenství vzniká v domě s nejméně pěti jednotkami, z nichž alespoň tři jsou ve vlastnictví tří různých vlastníků, a to dnem doručení listiny s doložkou o vyznačení vkladu do katastru nemovitostí nebo jiné listiny, kterou příslušný státní orgán osvědčuje vlastnické vztahy k jednotce, poslednímu z těchto vlastníků. Dané ustanovení je doplněno přechodným ustanovením čl. II bod 2 zákona č. 103/2000 Sb., upravujícím situaci vlastníků, kteří stanovené podmínky splňovali před nabytím účinnosti tohoto zákona (1. 7. 2000). Pokud by takové ustanovení nebylo přijato, došlo by k porušení principu rovnosti mezi vlastníky jednotek. Za zpětně působící by bylo možné novou právní úpravu považovat jen tehdy, kdyby konstituovala vznik společenství přede dnem své účinnosti. Zákon však jednoznačně stanoví svou účinnost do budoucna a je z tohoto hlediska v souladu s ústavním pořádkem České republiky.

Navrhovatelé dále uvádějí, že napadená ustanovení překračují ústavní rámec obsahu a ochrany vlastnického práva (§ 9 odst. 9, § 10 odst. 3 zákona o vlastnictví bytů), resp. že zákonodárce klade v celé konstrukci společenství, jeho působnosti a způsobu přijímání rozhodnutí, nepřiměřený důraz na kolektivní stránku realizace práv, spojených s užíváním a nakládáním s domem (§ 9 odst. 1, § 11 odst. 4, 5 zákona o vlastnictví bytů). V prvé řadě je nutno poukázat na specifický charakter bytového vlastnictví podle zákona o vlastnictví bytů. Podle § 1 odst. 1 tento zákon upravuje spoluvlastnictví budovy, při němž spoluvlastník budovy je zároveň vlastníkem bytu nebo nebytového prostoru jako prostorově vymezené části budovy a zároveň podílovým spoluvlastníkem společných částí budovy. Platná právní úprava je tedy postavena na spoluvlastnické koncepci, kde hlavním předmětem je budova a vedlejším předmětem byt nebo nebytový prostor, které nejsou reálně oddělitelnými částmi budovy a ke spoluvlastnictví budovy tak přistupuje vlastnictví bytu či nebytového prostoru (konstrukce tzv. dualistické teorie bytového vlastnictví ve spoluvlastnickém pojetí). Uvedená zvláštní právní úprava, umožněná občanským zákoníkem, který stanoví, že předmětem občanskoprávních vztahů mohou být též byty nebo nebytové prostory (§ 118 odst. 2) a který v ust. § 125 odst. 1 odkazuje na napadený zákon, je dána právě specifickou povahou bytu nebo nebytového prostoru, které nemohou být fakticky samostatnými, oddělitelnými částmi budovy. Vlastnictví bytu nebo nebytového prostoru je potom z podstaty věci nutně omezeno v rozsahu, ve kterém je třeba respektovat nutnost hospodaření s budovou jako celkem. Práva jednotlivých vlastníků jsou omezena stejným vlastnickým právem ostatních vlastníků jednotek. Argumentům navrhovatelů proto nelze přisvědčit, neboť platná právní úprava je vedena právě snahou na zmíněná specifika reagovat. Jedná se o projev ústavně zakotvené zásady, že vlastnictví zavazuje a nesmí být zneužito na újmu práv druhých anebo v rozporu se zákonem chráněnými obecnými zájmy (čl. 11 odst. 3 Listiny). Zákonodárce byl veden snahou o spravedlivé, vyrovnané řešení, podporující vlastníky, kteří respektují citovanou zásadu, a poskytující vyšší míru právní jistoty i dalším zainteresovaným osobám, plnícím své úkoly v souvislosti se správou domu. Přijetí nové právní úpravy bylo vynuceno její společenskou naléhavostí po zkušenostech s dřívější úpravou, která zjednodušeně řečeno dostatečně nebránila situacím, kdy „poctiví dopláceli na nepoctivé“. Ústavní soud, vědom si své kompetence, dospěl k závěru, že napadená ustanovení nejsou jednotlivě či ve svém souhrnu v rozporu s předpisy nejvyšší právní síly.

Protiústavní není ani způsob rozhodování společenství vlastníků jednotek, vymezený v § 11 zákona o vlastnictví bytů. Při hlasování je rozhodující velikost spoluvlastnických podílů vlastníků jednotek na společných částech domu. Jedná-li se o důležitou záležitost, může přehlasovaný vlastník jednotky požádat soud, aby o ní rozhodl (§ 11 odst. 3). Jednomyslnost je stanovena v případě rozhodování o přijetí usnesení v závažných situacích, kterými jsou změna účelu užívání stavby, změna stavby, nebo podstatné změny, týkající se společných částí domu (§ 11 odst. 5). Článek 11 odst. 1 Listiny základních práv a svobod zakotvuje především právo každého vlastnit majetek a právo na zajištění stejného zákonného obsahu a ochrany vlastnického práva všech vlastníků. Napadená ustanovení právo každého vlastnit majetek nikterak neomezují a není jimi vytvořena ani nerovnost v obsahu a ochraně vlastnického práva, když daná právní úprava dopadá na každého spoluvlastníka domu a vlastníka jednotky stejně.

Do té doby totiž žádná SVJ nexistovala a rozhodování spoluvlastníků bylo tedy ještě mnohem složitější a odpůrce jakéhokoliv rohodnutí měl mnohem širší možnosti. I tehdy došlo k tomu, že najednou místo většiny všech spoluvlastníků (při absenci úpravy a existenci bytů, jako prostorově vymezených částí budovy, tedy 1994 – 30.6.2000) se některé věci podle kogentních ustanovení vzorových stanov začly odsouhlasovat většinou z usnášeníschopné schůze shromáždění, tedy reálně klidně i polovičním počtem hlasů v SVJ, kde je problém, aby na schůzi spoluvlastníci vůbec chodili…

A i tehdy to bylo napadáno jako protiústavní omezení práv k jednotkám. Dopadlo to viz výše.

I v ZoVB tehdy zákondárce vyložil bytové spoluvlastnictví odlišně od předchozí právní úpravy, podobně jako o 12 let později v NOZu. Ale nikomu tím nesebral jeho vlastnictví a nově stanovená úprava spoluvlastnictví dopadla na všechny spoluvlastníky stejně a nebyla tedy shledána porušením práv založených ústavou a ani práv založených listinou práv a svobod.