Jedna z námi oslovených firem dává teplotní čidla do kazdé obytné místnosti (na zeď proti oknu asi 20 cm pod strop) a počítá podle plochy místností vážený průměr; v ostatních místnostech se teplota nezjišťuje.

Druhá firma dává jedno az dvě čidla, která zavrtává do příček mezi místnostmi na takové misto, aby co nejlépe odpovídalo průměrné teplotě v bytě.

V obou případech se teplota registruje několikrát za hodinu, takže relativně krátkodobé větrání nebo vaření se projeví jen málo. (Nakonec v ostatnich bytech se vaří také.)

Základní složka by měla odrážet jednak fixní náklady kotelny (u vlastní kotelny jsou to všechny náklady kromě ceny paliva (u nás cca 17%) a podíl na vytápění společných prostor (u nas cca 25%). Spotřební složka se počítá podle náměru denostupňů tak, ze rozdíl v průměrné teplotě bytu 1 st. C dělá 6%. Se započtením základní složky 40% podle dnes platné vyhlášky je pak rozdíl v celkové platbě za vytápění cca 4% na 1 st. C. Vzhledem v tomu, že naprostá většina bytů má průměrné teploty mezi 20 a 24 st. C, je rozdíl v celkových platbách (na m2) +/- 8%.

Hlavním problémem „radiátorové“ metody je existence nulových náměrů indikátorů často i v polovině bytů, které se řeší korekcí na maximální odchylku podle vyhlášky +/-40%. To vede k fyzikálně nezdůvodnitelným rozdílům v platbách; byt, který platí za teplo 60% by musel mit průměrnou teplotu v topné sezoně asi 14 st. C, který platí 140% pak 27 st. C. To evidentně neodpovídá skutečnosti. Další nedostatek radiátorové metody spočívá v tom, že vyžaduje použití koeficientů, které jsou zpravidla určeny jen odhadem, takže chyba této metody je pravděpodobně větší, než vliv chování uživatele, ale o tom zde bylo napsáno již dost.

Zveřejnění výsledku rozúčtování „radiátorové“ metody za celý dům vede většinou k dusné atmosféře až k hádkám v domě, vzhledem k tomu, že rozdíly mezi platbami nelze rozumně vysvětlit. U denostupňové metody je lineární závislost mezi platbou a teplotou v bytě, takže důvody rozdílů v platbách jsou zřejmé každému.