Dokonale pletete přes sebe výkon vlastnického práva v rámci SVJ v odlišných právních situacích, než o které je zde řeč. Zkuste přemýšlet nad tím, co jste napsal(a)…

A jinak – níže uvádím doslovné znění části komentovaného rozsudku:

…Konečně odvolací soud dovodil, že vlastník jednotky může být na shromáždění zastoupen, a to i na základě tzv. generální plné moci. Přitom současně vyložil článek 17 odst. 5 stanov společenství tak, že nevylučuje zastoupení člena společenství (vlastníka jednotky) jinou osobou než jiným členem společenství. Ani s těmito závěry Nejvyšší soud bez dalšího nesouhlasí.

Zákon o vlastnictví bytů otázku, zda vlastník jednotky může být na shromáždění zastoupen, výslovně neřeší, a k jejímu zodpovězení je tudíž nutno se dobrat výkladem.

Shromáždění vlastníků jednotek je nejvyšším orgánem společenství, tvořeným členy společenství – vlastníky jednotek (§ 9 odst. 7 písm. a/ a odst. 8 věta první zákona o vlastnictví bytů). Právo účastnit se shromáždění (jako jeho člen) a podílet se na jeho rozhodování o záležitostech souvisejících se správou domu je osobním právem vlastníka jednotky. Jakkoliv lze hlasování na shromáždění považovat za právní úkon vlastníka jednotky, účast na shromáždění jako taková právním úkonem není. Člen shromáždění, který se účastní shromáždění, sice může právě proto, že se shromáždění účastní, vykonávat hlasovací právo (popř. i další práva, jako např. právo podávat návrhy, nahlížet do podkladů pro jednání apod.), nicméně účast na shromáždění je nutno od samotného hlasování (či výkonu dalších práv) odlišit. I tehdy, nebude-li se na shromáždění hlasovat, totiž právo účastnit se svědčí pouze členu shromáždění (vlastníku jednotky). Současně platí, že člen shromáždění nemůže vykonávat hlasovací právo, neúčastní-li se shromáždění.

Z tohoto důvodu nelze právo vlastníka jednotky nechat se na shromáždění zastoupit dovozovat z ustanovení § 3 odst. 1 zákona o vlastnictví bytů a § 31 odst. 1 obč. zák.; plná moc k zastoupení vlastníka na shromáždění není plnou mocí k uskutečnění právního úkonu ve smyslu posledně označeného ustanovení.

Ze zákona tudíž oprávnění vlastníka jednotky nechat se na shromáždění vlastníků jednotek zastoupit neplyne a závěr odvolacího soudu, podle něhož mohla M. M. udělit plnou moc k zastupování na shromáždění třetí osobě podle ustanovení § 31 odst. 1 obč. zák., tudíž správným není.

Nicméně Nejvyšší soud je přesvědčen, že v souladu s ustanovením § 9 odst. 14 písm. d/ zákona o vlastnictví bytů mohou takové právo vlastníka jednotky založit stanovy společenství. Nejvyšší soud proto dále posuzoval, zda vlastnici jednotky takové právo svědčilo na základě stanov.

Podle článku 17 odst. 5 stanov společenství „člen společenství může zmocnit jiného člena společenství, aby jej na schůzi zastupoval. Zmocnění musí mít písemnou formu a musí být před hlasováním veřejně ohlášeno“.

Při respektování výkladových pravidel určených ustanovením § 35 odst. 2 obč. zák. a zásad pro výklad právních úkonů formulovaných např. v důvodech rozhodnutí uveřejněného pod číslem 35/2001 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek a v nálezu Ústavního soudu ze dne 14. dubna 2005, sp.zn. I. ÚS 625/03, uveřejněném ve Sbírce nálezů a usnesení Ústavního soudu, svazku 37, ročníku 2005, části I., pod pořadovým číslem 84, nemá Nejvyšší soud žádné pochybnosti o tom, že citovaný článek stanov zakládá oprávnění vlastníka jednotky nechat se zastoupit na shromáždění pouze jiným vlastníkem jednotky (jiným členem společenství); oprávnění zmocnit jinou osobu z něj neplyne.

Ani v tomto směru není tudíž právní posouzení učiněné odvolacím soudem správné.

Jelikož právní závěry, na nichž napadené rozhodnutí v přezkoumávaném rozsahu spočívá, nejsou správné, Nejvyšší soud napadený rozsudek v tomto rozsahu (a dále v závislých výrocích o nákladech řízení) podle § 243b odst. 2 věty za středníkem o. s. ř. zrušil. Jelikož řízení o určení (vyslovení) neplatnosti usnesení shromáždění je řízením sporným, v němž žalobci (vlastníci jednotek) mají postavení samostatných procesních společníků (§ 91 odst. 1 o. s. ř.), a dovolání podané žalobkyní a/ nemá vliv na poměry žalobce b/ (ve vztahu k němu zůstává napadené rozhodnutí nedotčeno), učinil tak pouze ve vztahu mezi dovolatelkou (žalobkyní a/) a žalovaným.

Důvody, pro které nemohlo obstát rozhodnutí odvolacího soudu, dopadají i na usnesení soudu prvního stupně; Nejvyšší soud proto zrušil (ve vztahu mezi dovolatelkou a žalovaným) v dotčené části (včetně závislého výroku o nákladech řízení) i jej a věc vrátil soudu prvního stupně v tomto rozsahu zpět k dalšímu řízení (§ 243b odst. 3 věta druhá o. s. ř.).

Právní názor Nejvyššího soudu je pro odvolací soud i pro soud prvního stupně závazný (§ 243d odst. 1 část věty první za středníkem, § 226 odst. 1 o. s. ř.)…

…a tak klidně můžeme (můžete) meditovat nad tím, jak jsou ti soudci NS ČR podivní. Což samozřejmě vůbec není pravda :-)