Podotýkám, že nevstupuji do diskuse jako kvalifikovaný komentátor, nýbrž pouze jako informovaný tazatel. U kamerových systémů určených k monitorování společných prostorů v zájmu ochrany majetku nevzniká problém jen s otázkou, jaká většina uživatelů bytů má schválit jeho zřízení a užívání; my jsme bytové družstvo a k tomu by byla postačující nadpoloviční většina (myšleno podle klíče obecně platného u družstev). Velkou nejistotu však vyvolává kvóta souhlasu z hlediska ochrany osobních údajů podle zákona 101/2000 Sb.

Ze zákona a ze čtení na www stránce Úřadu pro ochranu osobních údajů vyplývá: Jsou-li záběry kamer byť jen na omezenou dobu zaznamenávány a umožňují-li identifikaci osob (jinak by ovšem nasazení kamer ztrácelo pro daný účel smysl), pak se jedná o shromažďování a zpracovávání osobních údajů.

V tom případě se uživatelé bytů podle dikce zákona stávají subjektem údajů; správcem údajů je ten, kdo o instalaci a provozování kamerového systému rozhodl. Správce údaje je obecně povinen vyžádat si se zpracováváním údajů souhlas subjektu údajů. Výjimka z této povinnosti podle § 5 odst. (2) písm. e) zákona je silně relativizována a např. výklad ÚOOÚ – viz odpověď na dotaz v rubrice „Často kladené otázky“ na www.uoou.cz ji v případě obytných domů vylučuje a přímo říká, že souhlas je nutný od všech uživatelů bytů (nájemníků). A to ještě zůstává nezodpovězena otázka, co nastane, změní-li se nájemník a nový svůj souhlas odepře.

Podle toho je kamerový systém sice hezká věc, může pomoci ochránit majetek, ale mastná pokuta od úřadu připočtená k deseti- nebo statisícovému nákladu na jeho pořízení jakýkoli přínos zvrátí. Lze si učinit závěr: zákon jenom nahrává nenechavcům a vandalům. Máte někdo příznivější informace?

M. Vondra